Verše

Šlehají ve mně plameny,
to je vášeň,
ze srdce mi padají kameny,
život je báseň.

Klečím na kolenou,
lásku mám před sebou,
srdce se mi zachvívá,
proč se na mě nedívá?

Láska je životní styl,
s ní teprve člověk žije,
kdo někdy zamilovaný byl,
ví, jak správně srdce bije.

Kdo mé srdce utěší?
Necítím se nejlepší,
už hodně dlouhý čas.
Snad zamiluji se zas.

Láska a důvěra
jsou propojené,
vytvoří spolu
srdce spokojené.

Myslím jen na tebe,
to je pravdivé,
nemyslím na jiné,
jen jak jsem zase u tebe.

Nad láskou naší ostatní bdí,
a vůbec nevědí, co je na ní tak brilantní.
Na to lehce jim odpovím,
nic než milovat osobu, se kterou svou lásku sdílím.

Každá naše společná chvíle je úžasná,
a nikdy není nudná,
tvé oči vždy září tak moc, že se v nich vždy ztrácím
a ty máš nade mnou veškerou moc.

Miluji tě každou chvíli a nechci tě ztratit.

Láska je jistě báječná věc,
ale nelíbí se mi její konec.
Pánbůh by to mohl nějak vymyslet,
aby s koncem lásky nekončil i svět.

Srdce, které láskou hoří,
sebevětší překážku zboří,
najde si vždy cestičku
k vytouženému srdíčku.

Láska při mně stála,
kdykoli jsem se bála,
a stát při mně bude
od nynějška všude.

Ze shrbené
země
stvoly slámy
ční,
oblázky listů
v rezi
tlí.
Až vějíře
keřů
průhledné
a zplihlé
okrajkuje
sníh,
až rozpažené
větve
stromů
náhle
obalí se.
Zahrádka
zachumlá se,
na chvíli
ztichne,
než
jarní slunce
ji znovu
probudí.