Verše

Kouzlo Vánoc už tu máme,
cukroví si na stůl dáme.
Purpura tu zavoní
a zvoneček zazvoní.
V koutě stojí borovička,
že již přišla ta chvilička.

Za okny kapky bubnují,
vločky mezi nimi tancují,
létají sem a tam všemi směry,
stejně všechny skončí na zemi.

Otevíral láhev pilou,
otvírák on často ztrácel,
střep mu projel tučnou žilou,
během chvilky vykrvácel.

Koleda, koleda Štěpáne,
co to neseš ve džbáně,
nesu, nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.

Vašek se tu vůbec nesmál,
z života měl příliš málo.
Devítku si k hlavě dal,
za hovno to všechno stálo.

Živote, postůj chviličku,
pohlaď mou dušičku,
jiskřičkou naděje,
že se na mne můj milovaný opět usměje,
že všechna trápení budou ta tam
a štěstí bude opět přát nám.

Dárky pod stromečkem na nás čekají,
až je někdo z nás rozbalí
a nahlédne dovnitř a zjistí,
jaké je jejich tajemství.

Pod stromečkem leží šek,
přines nám ho Ježíšek.
Smějeme se na šek,
to zas bude flašek.

Advent přišel, a venku je sníh,
všude vločky poletují,
jako zlato třpytí se v nich,
a pak na zem dopadají.

Cestuješ prastarou myšlenkou
jako kometa zahalená ledem.

Držíš mou auru plnou barev
a v rukou sklenici naplněnou vztahem ke mně.

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
závidět může i čaj slazen jarním medem.

Tvůj hlas mizí v melancholii mé touhy
s houževnatostí ovoce, jenž visí proti
přitažlivosti zemské vysoko ve větvích.

Slyším tvůj smích.
Topím se v očích tvých
jako zbloudilá vlaštovka v temných oblacích.

Vzdálenost dělí hrobovým klidem tvá slova
na tisíce nesrozumitelných písmen a zvuků.

Plamen protíná první kapka věčných dešťů...

Plamen, jenž se třepotá chladem...

Svíce, která byla zapomenuta na útesech oceánu...

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
upouštíš na zem sklenici naplněnou medem.

Med se vylil na zem, stal se jedem.

Kam tedy před bouří schovat se půjdem?

Jdu sám.

Jako kometa...

zahalená ledem.