Verše

Vašek se tu vůbec nesmál,
z života měl příliš málo.
Devítku si k hlavě dal,
za hovno to všechno stálo.

Živote, postůj chviličku,
pohlaď mou dušičku,
jiskřičkou naděje,
že se na mne můj milovaný opět usměje,
že všechna trápení budou ta tam
a štěstí bude opět přát nám.

Dárky pod stromečkem na nás čekají,
až je někdo z nás rozbalí
a nahlédne dovnitř a zjistí,
jaké je jejich tajemství.

Pod stromečkem leží šek,
přines nám ho Ježíšek.
Smějeme se na šek,
to zas bude flašek.

Advent přišel, a venku je sníh,
všude vločky poletují,
jako zlato třpytí se v nich,
a pak na zem dopadají.

Cestuješ prastarou myšlenkou
jako kometa zahalená ledem.

Držíš mou auru plnou barev
a v rukou sklenici naplněnou vztahem ke mně.

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
závidět může i čaj slazen jarním medem.

Tvůj hlas mizí v melancholii mé touhy
s houževnatostí ovoce, jenž visí proti
přitažlivosti zemské vysoko ve větvích.

Slyším tvůj smích.
Topím se v očích tvých
jako zbloudilá vlaštovka v temných oblacích.

Vzdálenost dělí hrobovým klidem tvá slova
na tisíce nesrozumitelných písmen a zvuků.

Plamen protíná první kapka věčných dešťů...

Plamen, jenž se třepotá chladem...

Svíce, která byla zapomenuta na útesech oceánu...

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
upouštíš na zem sklenici naplněnou medem.

Med se vylil na zem, stal se jedem.

Kam tedy před bouří schovat se půjdem?

Jdu sám.

Jako kometa...

zahalená ledem.

Již brzy nastane Štědrý den,
okolo zavládne vánoční sen,
vůně kapra se z kuchyně poline,
dárek pod stromkem nikoho nemine,
a blízcí si zas budou o trochu bližší,
ať tu šťastnou novinu každičký slyší.

Tvé oči mě pokouší,
ač venku je sníh,
mé srdce chlad nezkouší,
čerpám teplo z nich.

Když člověk šťastným není,
jeho život se velmi změní,
barvy blednou, hudba utichá,
z krásného smíchu upadá do ticha.
Po tváři stékají mu slané slzy,
vše špatné, co udělal, ho velmi mrzí,
chce napravit své chyby,
ale jsou to jen slova, jenom kdyby.

Dřevorubec v lese kácí,
sekne se a vykrvácí.
Marně svírá pěstičky,
nemá krevní destičky.