Verše

Maminko, ty moje srdíčko máš
a radost mi ty dodáváš.
Vděčná jsem, že ty tu jsi
a že život jsi dala mi.
Vždy při tobě budu stát,
ať už se má zem rozpadat,
ať v jakýkoli situaci jsem,
tak jen na mě se ohlížej.
Nezoufej, jsem tu pro tebe,
jsi moje maminka, zlatíčko mé,
co nikdy neopustím, ať je, jak chce, zle.
Je to někdy těžký, ale zvládnout to musíme,
nic jinýho nezbyde, to asi ne.
Vystačíme si samy,
jako andělé zavření mezi domy,
my pomůžeme jim i nám
a zaklejem ty, co se vysmívaj.
Miluju tě, maminko,
a vím, že až umřeš TY, tak i JÁ.

Výhra v nudném světě,
zázrak v jedné větě,
je láska...

Nedávno jsem labuť spatřila,
samotná po jezeře bloudila,
na Tebe myslet jsem začala,
Tvá podoba ve mně utkvěla.

Visela jsem nad propastí,
pode mnou zem a chrastí,
sama bych to nezvládla,
Tvá ruka mi však pomohla.

Teď stojím na pevné zemi,
velké štěstí mne potkalo,
přitom tak nevinně to začalo,
nikdo nic nevěděl,
asi osud to tak chtěl.

Pokračování básničky

Miluji tě moc a moc,
prosím boha o pomoc,
ať mi vrátí lásku tvou,
chci zas chodit jen s tebou.

Život si někdy hraje na náhodu,
někdy tě potěší a někdy hodí ze schodů.
Prý život nám osud řídí,
není to tak, jde o to, jací jsou lidi.
Buď životem bez povšimnutí jdeme,
nebo se naštvem a něco s ním provedeme.
Stačí každý den pro ten svůj cíl něco udělat,
stačí postupně myšlení v hlavě předělat.
Vím, že plno lidí jde proti Vám,
nebojte se jich, nikdo nikdy není sám.
Vždycky tu někdo je, kdo Vám pomůže,
i v té nejhorší době, kdy člověk už sám nemůže!

Ty jsi pro mě byla vším,
však po tobě zbyl jenom stín.
Ten stín a pocit žalu
mě neopouští znovu.
Babičko má milovaná,
vrať se, ať už jsi ledajaká.
Mám tě ráda, babičko,
zahřej mi mé srdíčko.
Chci ti své srdíčko darovat
a nikdy nechci umírat.
Babičko, tys umřela
a já už nic jinýho neměla.
Jsi něco, co sílu mi dodává,
však vím, že už jsi usnula.
Navždy, což já nechci,
ale vybrat si nemůžu.
Já svůj život bych za tebe dala,
kdyby ses vrátila.
Vím, že ti je v nebi líp,
proč tě nemůžu jít aspoň navštívit
a zůstat tam s tebou navěky,
být šťastná, hodná, miloučká...
To jsem já, babičko - tvoje vnučka.

Jsi chladný jako led
a studíš jako sníh.
Jak vítr, co se zved
dnes ráno v ulicích.

Tvé srdce kámen je,
pevný a studený.
Jenom těžko se rozehřeje,
jen těžko roztaví.

Tvé oči jsou jako kousky ledu,
tvůj pohled tolik zebe,
co je v nich, říci nedovedu,
možná že kousek Tebe.

Pokračování básničky

Na širé moře vyslala jsem plout svou duši.
Jak daleká je ta cesta, kdo asi tuší?
Den po dni proplouvá vlnami,
jedna malá ji neskolí,
však přes velkou nesnadno se převalí...

Těžké cesty k vítězství jsou.
Která ta cesta je tou mou?
Budu plakat? Budu se bát?
S nadějí v duši musím se po ní dát.

Na cestu staví se mi překážky,
hned bych se vrátila zpátky.
Ten pocit beznaděje žaludek svírá.
Prosím, ať naděje nikdy neumírá.

Láska je cit,
co se nedá nahradit,
každý chce lásku mít
a spokojeně žít...

Když jsou červánky nad krajinou,
nemyslím já na jinou,
než na mou lásku milovanou,
s ní jdou hned problémy stranou,
je to moc krásné někoho mít
a svou malou pohádku spolu si žít.