Verše

Viděl její smutnou tvář,
kterou smýval jí pláč,
viděl její oči uplakané,
její vlasy krásně rozcuchané,
viděl její třesoucí se ruce,
cítil, jak moc ji bolí srdce.
Nevěděl, že takhle bolí láska,
netušil, že tohle je ta kráska,
ta, kterou opustil a kterou miloval,
díval se na ni a litoval.
Chytil ji za ruku a prosil, aby mu odpustila,
ona vstala a navždy ho opustila...

Noc a den,
chci tebe jen,
den a noc,
miluju tě moc.

Láska, to je krásné slovo,
na světě je jí mnoho.
Všude, kam se podíváš,
zamilované lidi máš.

Přátelství a láska vždycky někdy zmizí,
i po tom všem, co jsme si prožili,
„dnes jsme si cizí”!

Déšť padá na tvou tvář,
oheň v očích máš,
jsi moje čarokráska
a v mém srdci je láska.

Heč, na Karlštejně jsem byla.
Ale nejkrásnější kapli jsem stejně neviděla,
protože jsem se u konce málem poblila.
Než jsem si to uvědomila,
tak jsem vzápětí omdlela.

Noc je ještě mladá,
a mně se špatně skládá,
chybí mi tu můj milý,
vzpomínám, jak spolu jsme byli...

Nikdy bych netušil, co se stane,
když v tobě největší láska vzplane.
Cítíš se jako v nejhezčím snu
a užíváš si rajských dnů.

Ráno mě budí Tvé rty na mé tváři,
úsměv jak slunce, co i přes mraky září,
doteky rukou Tvých mi rozproudí krev,
víčka když mrknou, zahání hněv.
V noci pak najdu další kousky z Tvých krás
a přes den z nich skládám ráj, co je v nás.

Hmyz - kolik je jich druhů, spíš milion než stovky,
křídla schovávají pod krovky.
Pod krovkama vzadu
užívají křídla blankytného tvaru.
Tenké, hebké, nesou tvora
do našeho dvora.
I když je všude možně srážka,
koník po trávě skáče a po rybníce létá vážka.

Stačí, že vylétá slunko za obzor,
v té době se objeví tvor.
Né jeden, ale spousty tvorů
nalítnou do našeho dvoru.

Jediný hezký hmyz je motýl,
ten vám nesaje krev a nesedá na týl.
Nejsou hezké jeho larvy,
ale když se rozvine, vezme s sebou barvy.
Ta krásná křídla jsou všem na očích,
i na těch tvých.