Jdu spát, uléhám,
vidím Tvůj úsměv, Tvé mandlové oči,
zamyslím se a svět se se mnou jak kolotoč točí.
Tvá včerejší slova mě bodala, drásala moje tělo,
to mluvil Tvůj rozum, srdce by to tak říci neumělo.
Nevěděli jsme o sobě víc než dvacet let,
takže když se rozloučíme, nezboří se svět.
Necháme se unášet na křídlech fantazie,
to, co bylo rozbité, se už víc nerozbije.
Rozum nám oběma říká: Tak dost, pozor, stát.
Ale naše srdce mají volný letmý pád.
Můžeme si stokrát říkat, máme rodinu svou,
ale naše srdce tlučou jinou muzikou.
Zapomenout na Tebe, to řekne se tak lehce,
mozek, ten by zapomněl, ale srdce nechce.
Život a osud nám naplánoval jiný jízdní řád,
tak nebudem přehazovat výhybku
a necháme to spát.
Těžko mi bude nějakou dobu, to nebudu Ti lhát,
ale bude navždy platit,
co z vojny psal jsem Ti nesčetněkrát,
tahle věta poslední:
LÁSKO, MÁM TĚ RÁD.