Verše

Život si někdy hraje na náhodu,
někdy tě potěší a někdy hodí ze schodů.
Prý život nám osud řídí,
není to tak, jde o to, jací jsou lidi.
Buď životem bez povšimnutí jdeme,
nebo se naštvem a něco s ním provedeme.
Stačí každý den pro ten svůj cíl něco udělat,
stačí postupně myšlení v hlavě předělat.
Vím, že plno lidí jde proti Vám,
nebojte se jich, nikdo nikdy není sám.
Vždycky tu někdo je, kdo Vám pomůže,
i v té nejhorší době, kdy člověk už sám nemůže!

Ty jsi pro mě byla vším,
však po tobě zbyl jenom stín.
Ten stín a pocit žalu
mě neopouští znovu.
Babičko má milovaná,
vrať se, ať už jsi ledajaká.
Mám tě ráda, babičko,
zahřej mi mé srdíčko.
Chci ti své srdíčko darovat
a nikdy nechci umírat.
Babičko, tys umřela
a já už nic jinýho neměla.
Jsi něco, co sílu mi dodává,
však vím, že už jsi usnula.
Navždy, což já nechci,
ale vybrat si nemůžu.
Já svůj život bych za tebe dala,
kdyby ses vrátila.
Vím, že ti je v nebi líp,
proč tě nemůžu jít aspoň navštívit
a zůstat tam s tebou navěky,
být šťastná, hodná, miloučká...
To jsem já, babičko - tvoje vnučka.

Jsi chladný jako led
a studíš jako sníh.
Jak vítr, co se zved
dnes ráno v ulicích.

Tvé srdce kámen je,
pevný a studený.
Jenom těžko se rozehřeje,
jen těžko roztaví.

Tvé oči jsou jako kousky ledu,
tvůj pohled tolik zebe,
co je v nich, říci nedovedu,
možná že kousek Tebe.

Pokračování básničky

Na širé moře vyslala jsem plout svou duši.
Jak daleká je ta cesta, kdo asi tuší?
Den po dni proplouvá vlnami,
jedna malá ji neskolí,
však přes velkou nesnadno se převalí...

Těžké cesty k vítězství jsou.
Která ta cesta je tou mou?
Budu plakat? Budu se bát?
S nadějí v duši musím se po ní dát.

Na cestu staví se mi překážky,
hned bych se vrátila zpátky.
Ten pocit beznaděje žaludek svírá.
Prosím, ať naděje nikdy neumírá.

Láska je cit,
co se nedá nahradit,
každý chce lásku mít
a spokojeně žít...

Když jsou červánky nad krajinou,
nemyslím já na jinou,
než na mou lásku milovanou,
s ní jdou hned problémy stranou,
je to moc krásné někoho mít
a svou malou pohádku spolu si žít.

V kavárně seděla...
Spatřil jsem anděla...
Oči - perly noci...
Rty políbit tak moci,
rudé jako růže,
sametová kůže...
Tvářila se tak nevinně,
má noční bohyně.

Ona miluje jeho, on ji,
spolu se cítí jak v ráji.
Píší překrásný sen
sobě po boku každý den.

Tak už dost, nejdražší lásko, takhle to dál nejde,
mysleli jsme, že to zvládnem a naše bolest přejde.
Že budem silní, že zvládnem to s rodinou,
ale tebe to táhne za mnou a mě zas za Tebou.

Chceme se milovat, divoce i něžně,
ale nechcem ublížit, ty muži a já své ženě.
Cítíme to oba, ten chtíč v nás obou buší,
tak zavíráme oči, zacpáváme si uši.

Jak gejzíry lávy, co ze sopky se syčením vylétly,
našli jsme se po letech a naše osudy se propletly.
Že tě vroucně miluji, tím jsem si už jistý,
nejsou to jen prázdná slova a popsané listy.

Pokračování básničky

Nemůžu vůbec spát,
pořád na ni musím vzpomínat.
Kde udělal jsem chyby,
proč změnila názor v jediné chvíli.
Řekl jsem ta dvě slova moc brzy,
cítil jsem to tak, a teď mě to mrzí.
Čeho se lekla,
proč stop našemu vztahu řekla.
Viděl jsem v ní něco víc než přítele,
viděl jsem v ní člověka,
kterého bych chtěl mít na vždy u sebe.
Budu doufat, že se vrátí zpět
a já se jí budu moci dotýkat
a do ouška jí ta slova pět.
Miluju tě, beruško má,
a v mém srdci jsi jediná.