Verše

Jen tobě vděčím za to, co ze mě pryští a stříká,
to ty jsi objevila mou uzavřenou duši básníka.
Tolik básní jsem nenapsal za celý život svůj,
ty patříš, lásko, ke mně a já jsem zase celý tvůj.

Slož básničku spousta písmen, pomazli se se slůvky,
tak jak děti ve škole zkouší svoje první malůvky.
Jsou jak jarní louka, co rozzáří se stovkou barevných květů,
a já píšu zase jednu ukončenou větu.

Má nejdražší konvalinko, přelíbezný kvítku,
stále se snažím svázat tu přetrženou nitku.
Chci se s Tebou procházet parkem stromovým,
chci Ti šeptat sladká slůvka hlasem medovým.

Pokračování básničky

Kéž život by mi dal,
co osud mi vzal,
však nevrátí se, nevrátí...
Mé srdce se v žalu utápí.

Jsem vnitřně prázdný a přitom plný,
plný emocí a vzpomínek.
Stačilo pár měsíců
a v našich srdcích začal hořet plamínek.

Stačilo jen slyšet toho druhého hlas
a přestali jsme vnímat, jak utíká čas.
Začali jsme spřádat různé tajné plány,
moc lákalo nás otevřít k rozkoši brány.

Procházky parkem, kradené polibky,
vnitřní napětí a nekonečná touha.
Pohledy do očí, fantastické prožitky,
to je to, co našimi těly cloumá.

Pokračování básničky

Za temné mraky
zapadnout taky
jak slunce bych chtěl...
Proč jen mě zradila,
lásku naši zabila,
já hrůzou oněměl...

Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne, v noci,
od hříchu a od zlé moci.

Jsi láska mého dne,
s tebou toužím být nocí nebo i dnem,
jen pro tebe tu jsem,
má krásko, tebe jen,
s tebou chvilka mi přijde jako sen,
i když venku snad se čerti žení,
s tebou jsem já šťastnej v okamžení.
Miluji tě, lásko má,
s tebou nemůžu bejt nikdy sám,
i když se někdy zdá, že dohady neskončí,
chvíli nevím, kde je sever, kde je jih,
když se koukám do očích tvých,
objímám to nádherný tělo tvý,
a ten svět už pak není pro mě zas tak zlý.
Miluji tě, jaká jseš,
naše láska je jak věž,
ať někdo škodit jí chce, tak přes hubu mu dám,
nechci bejt sám.

Dvě natažené ruce naproti sobě,
na nich dvě srdce, ty dáváš ho mě a já tobě.
Pak z ničeho nic názor měníš,
stáhneš svoji ruku zpět a s mým srdcem hodíš.
Tohle jsem opravdu nečekal,
když natahoval jsem ruku se svým srdcem,
tak před tebou jsem poklekal.
Dával jsem ti na té dlani
úctu, lásku a důvěru,
dával jsem ti na té dlani
pochopení, respekt a podporu.
Ty otočila jsi se ke mně zády
a já ucítil ten pocit zrady.
Tak hluboko to mé srdce zasáhlo,
že teď už mé srdce netluče,
teď se úplně rozpadlo.

Pohasíná v domě svíce,
tma se vkrádá do světnice,
pomalu je cítit chlad,
po snech je největší hlad.

Tak už v tom mám jasno,
má jiného, pro mě to tím haslo.
Další, která přišla a do srdce mého kůl vrazila,
další, která přišla a na kolena mě srazila.
To mám za to, že chtěl jsem jí dát vše,
to mám za to, že srdce mé ji miluje.
Kdo další přijde a ublížit mi chce?
Už nikdo nikdy z úst mých neuslyší,
že ho mé srdce miluje.
Věřil jsem jí, že myslí to vážně,
teď srdce mě bolí a cítím se strašně.
Bolí to! Strašně moc to bolí,
ale nejhorší je na tom to, že čas to pomalu hojí.
Chci teď hned na ni zapomenout,
ať přestane srdce bolet,
nehledám už žádnou jinou,
budu navždy sám, třeba sto let!

O Pane, vyslyš má slova,
vyslyš můj žal,
žít s takovou tíhou
už nemohu dál.

Mé srdce je zničené,
je ztěžklé vinou,
nechci navždy trpět,
až potká jinou.

Prosím tě, pomoz,
rady mi dávej,
já bez něho
nemůžu žít.

Pokračování básničky