Nedávno jsem labuť spatřila,
samotná po jezeře bloudila,
na Tebe myslet jsem začala,
Tvá podoba ve mně utkvěla.

Visela jsem nad propastí,
pode mnou zem a chrastí,
sama bych to nezvládla,
Tvá ruka mi však pomohla.

Teď stojím na pevné zemi,
velké štěstí mne potkalo,
přitom tak nevinně to začalo,
nikdo nic nevěděl,
asi osud to tak chtěl.

V noci se často probouzím,
avšak Tebe nenacházím,
nádherné bylo usínat ve Tvém náručí,
být šťastná, cítit se v bezpečí.

Postel je teď mrazivá,
jediný, kdo zde usíná,
jsem totiž já.
Na chvíle s Tebou se těšívám,
bez Tebe těžko životem se prodírám.

Osamocené už nejsou ani labutě,
teď rády jsou opět na světě.
Nesmíš tu labuť opustit,
jinak ztratí chuť žít.