Verše

Řekni, lásko, proč,
život je jak šílený kolotoč,
včeras byla se mnou, dnes jsem sám,
smutek si básničkou vylévám.

Čarodějnice dnes vládnou světem
a demonstrují to svým letem,
nezapomeň proto oheň zapálit
a večer své obydlí ochránit.

Být, bydlit - pro blahobyt se bít,
obyvatel má neobyčejně zabydlený byt.
Prostorný příbytek, super nábytek,
chová dobytek, má ho nadbytek.

Obyčejně brzičko časně ráno vstává,
bylinu býkovi a kobylám dává.
Zbyšek z Přibyslavi ledabyle býlí střádá,
po nocích zavile vyje - z práce ho bolí záda.

Ráno však vstává nezbytně brzy,
zbytečně lenošit ho obyčejně mrzí.
Pokud jste tuto bitku zvládli bez chyby,
můžete býti v klídku a nemít pochyby.

Jak to udělat,
když tě nemá rád...
Je mi to líto,
mocinky bolí to...
Sbohem, konipásku,
umírám na lásku.

Sen zvláštní podoby mívá,
někdy se člověk do budoucna dívá,
třeba jako já včera,
ve snu jsem spatřila anděla
a ten věčně při mně stál,
cokoliv by pro mě udělal.
Doufám, že jednou ho potkám,
a to stejné přeju všem ostatním holkám.

Drobounký kvítek zkřehlý chladem,
opuštěn v lukách se tetelí.
Hledá svit sluneční, bez něj leží ladem...
„Kde jsi, mé teplo?” - slabě ševelí.

Sluníčko, světlo duše mojí,
paprskem pohlaď si ten kvítek svůj.
Vždyť ten kvítek o náruč tvou stojí,
zachraň ten kvítek, prosím - stůj, co stůj.

Chudobka drobná ztrácí se jak stín,
však slunce vyslyšelo její volání,
naplnilo kvítí svitem potřebným,
nebylo marné dlouhé čekání.

Křehounký kvítek stáčí k slunci tvář,
ožívá - a je zas svůj,
vychutnává si tu sladkou milou zář,
slunce je život - jeho, můj i tvůj.

Ten život - „tos” ty sám,
dar milovat byl tobě dán.
Za to ti patří úcta, pokora,
láska není dar - to je poslání „ze shora”.

Kůň je jako samet,
hladký, lesklý a krásný...
Kůň je jako vánek,
svěží, pln energie a vždy potěšující.
Kůň je jako vzduch,
pro nás tak potřebný.
Kůň je jako risk,
tak boží, zábavný a přesto nebezpečný.
Kůň je jako čokoláda,
tak sladký a dobrý.
Kůň je jako láska,
i když ho nemáme, pořád nám zůstává v srdci...

Už nevím, co si více přát,
snad jen věčnost citu Tvého.
Chci Tě chránit, chci Tě hřát,
být nepřítelem zlého.

Chci být slzou štěstí na Tvých řasách,
ochráncem Tvého spánku...
Ve výškách, kam smutek nedosáh,
laskat Tě v jarním vánku.

Ve dne, v noci - vidím Tě jak na obrázku,
Ty vejdeš - a já okouzlen jsem znova!
Přesto všechno pro svou lásku
nenacházím vhodná slova.

Je jí plno, protéká mnou,
jak krev v žilách vřící,
přesto ústa nemohou nic
o mých citech říci.

Utíkejte, milé děti,
už k vám letí na koštěti
- stará, hnusná, s bradavicí...
Jasně, jde o... čarodějnici!

Někdy mě napadá,
jak to v nebi vypadá...
Bílé obláčky, krásní andělé,
všechny tváře jsou tam veselé,
nechybí jim vůbec nic,
prostě rozkoš bez hranic.
Lidé se tam rádi mají,
nic zlého si neříkají,
je to jako pěkný sen,
nikdo nechce být probuzen.