Verše

Jsi hvězdička,
co mi na nebi září,
ať se naší lásce
stále daří.

Každý den
myslím na tebe,
v hlavě tě mám,
když v noci dívám se na nebe.

Chci stát před
tvým domem,
už se těším,
až spolu budem.

Stále chodím
nocí tmou,
přijde den,
kdy budeš se mnou.

Šťastná chci
aby jsi byla,
aby láska v srdcích
našich žila.

Aby jsi
mne milovala
a našeho setkání
nikdy nelitovala.

Budeme spolu
víc a víc,
na cestu naši
nám svítí měsíc.

Srdce své
chtěl bych ti dát,
nechci se o tebe
už nikdy víc bát.

Dávám ti srdce své
a na oplátku chci to tvé,
miluji tě, ty to víš
mě se, lásko, už nezbavíš.

Pro lásku jedinou
přešla bych krajinou,
kvetoucí zahradou
a travou voňavou.

Pro lásku jedinou
přešla bych světa kraj,
v nohách mám tisíc mil
a v srdci sladký máj...

Chtěl bych tě držet za ruku,
toulat se měsíční krajinou,
vášnivě líbat tvoje rty,
mít tě vedle sebe,
milovat se mezi motýli,
a zválet pampelišky kolem.

Píšu verše z lásky
pro radost mé zlatovlásky,
ona je ta jediná,
co mé srdce zajímá,
můžu jen jedno přání mít,
navždycky s ní chci být.

Včera jsem měl zvláštní sen,
stal jsem se v něm poslancem.
Půjčku dostal od pana Bárty,
v pozadí Kočí a Škárky.

Lži, korupce, „návnady”,
držel jsem se zásady:
S Nečasem na věčné časy,
Kalousek nás všechny spasí!

Vzbudil jsem se - v očích hrůzu,
že jsem vstoupil mezi lůzu.
Opil jsem se - v háji játra,
navštívil jsem psychiatra.

Teď mě straší noční můry,
Radek John mi mává shůry.
Doufám, že to někdy přejde,
tohle totiž vážně nejde!

Místo nočních hororů,
raděj fárám do dolů.
Už nechci prožívat sen,
kde za prachy plením zem.

Jeník doma naříká:
„Zítra je zas fyzika.”
Stoupá jeho napětí,
nemá o ní ponětí.

Učí se už hodinu
nakloněnou rovinu.
Běda, běda, třikrát běda,
nezná zákon Archiméda!

Hrůzou přechází mu zrak,
když se učí měřit tlak.
Se vzorečky zápasí,
snad ho zítra „netasí”.

Z květu na květ poletuje,
vesele si prozpěvuje,
sladký nektar střádá,
vše sladké má ráda.
Jmenuje se včelka
a je asi takhle velká,
až ji uvidíte,
že ji pozdravíte.
Dík.

Spinkej, mámin mazlíčku,
spi, chlapečku můj.
Noc ti sedí na líčku,
do říše snů pluj.

Na moři, co víří tmou,
na vlnách, co nesou snění,
propluj hvězdnou oblohou,
kde pláč, ani smutek není.

Ať tě spánek posílí,
vysní všechno, co máš rád,
probudíš se za chvíli
a zas si budeš s mámou hrát.

Jede, jede „trasou metra”,
nemá kola, ani světla.
Nehučí - a přece fárá,
dlouhatánská tenká čára.

Jeden konec jako druhý,
v hlíně dělá dlouhé pruhy,
není krtek, ani zmije,
zahrádku ti hravě zryje.

(Je to ŽÍŽALA.)

Běží králík po louce
a skončí v klobouce,
nějak si ho nevšiml,
a tak tam s sebou švihl.