Verše

Proč jsi jenom odešla,
copak se ti nevešla
má maličkost do srdce?
Ach, zní to tak trpce.
Proč jen jsi mě nechala
a pryč jsi najednou spěchala?
Ptám se pořád osudu,
ale vím, už s tebou nebudu,
nikdy - srdce mé zmírá,
zůstala jen víra...
ve mně a v tebe - v nás,
že budem spolu zas...

Dnešní noc je Valpuržina,
budí se, co jindy dřímá,
čarodějné síly
opouštějí stíny.
Lidé, třeste se,
ohni chraňte se!

Jsi jako vítr,
co s korouhvičkou točí,
bouře Ti září
z hlubokých hnědých očí.

Jsi jako živel,
co žije přítomností.
Ďábel a Satan,
jež bortí lidské ctnosti.

Však v duši třímáš
perličky osamění
- a čekáš na to,
až někdo uchopí je
a život Tobě změní...

Před volbami
mezi námi
od dělníka po bosse,
chodí lidé ověšeni
s „bulíkami” na nose.

Všude od A do Zetka
jenom sliby plané,
politická roznětka,
dí - že se tak stane.

Po volbách
nám bulíky
spadnou z nosu na zem,
neděláme cavyky,
kdo věřil - je blázen!

Rosa se třpytí jak slza v oku,
jak tisíc perliček na každém kroku.
Rosa se prostírá co stříbrné moře,
které se snaží skrýt hluboké hoře.

Rosa se chvěje jak pavoučí sítě,
omývá celou zem, to rozmilé dítě.
Rosa je nápoj, jenž vláhu jí dává,
z nebeských cisteren ožívá tráva.

Škola je krásná,
škola je boží,
jenom když padá,
jenom když hoří.

Denně tě potkávám a nedokážu ti to říct,
co k tobě cítím a že o tobě sním.
Přemýšlím každý večer nad tím, jak bych ti to řekla,
a každý večer mi slza po tváři tekla.

Pochop, že nemůžu ti to říct,
nemůžu, protože ty o mě nestojíš.
Ty o mě ne, ale já o tebe ano,
slz a snů bylo již mnoho.

Moje slza, to není jen slaná voda,
s každou další kapkou mě nůž do srdce bodá.
Ty asi nevíš, jakou já cítím bolest,
ale kolem štěstí musím po kolenou prolézt.

Mám tě ráda, chci ti říct, že příliš,
má láska má větší sílu než mořský příliv.
Ty jsi takový můj přístav dobré nálady,
jsi ten, co mi mé srdce lepí dohromady.

Zůstala mi v srdci díra, která touží po lásce,
a věří, že ty budeš ten její jediný vládce.
Chybí mi tvůj obličej, hlas a smích,
říct ti „ahoj” snad není ani malý hřích.

I kdyby byl, myslíš, že by mě to zajímalo?
Zamilovat se do tebe mi moc dlouho netrvalo.
Nejprve jsme spolu prohodili pár slov,
teprve pak se mi udál v srdci veliký lov.

Zamilovala jsem se do tebe ze dne na hodinu,
když těch pár dnů před soutěží opominu.
Moc bych si přála, abys měl možnost tohleto číst,
a odpověď na otázku v srdci mi co nejdříve říct.

Jenomže já k tomu nemám odvahu,
a ani necítím, že je v dosahu.
Hrozně moc chci, abys četl všechny mé básničky,
které všechny jsou podlepeny láskou a srdíčky.

Ty jsi, číčo, prostě kočka!
V bělostném, jemném kožíšku.
Vznešená. Hrdá.
Přítulná. Hravá.
Radostí předeš,
když hladím Tě,
po hřbetě i na bříšku.

Na obzoru slunce, z měsíčního vraku
bráníc sítě temné, přisouvaje mraku.
V před je poušť a zaň je smyčka,
přec to jenom slovní hříčka.
Měsíc na obzoru, slunce přisouvaje
mrak je tam a smyčka moje.

Bojím se říct ti, co k tobě cítím.
Bojím se, že se zamotám do smrtících sítí.
Bojím se bolesti, kterou bys mi způsobil slovem: „Ne!”
Bojím se, protože vím, že by to nebylo příjemné.
Bojím se, že tě ztratím, i když nejsme spolu.
Bojím se, že mě to slovo rozsekne jako hrana stolu.
Bojím se, že mi jednoduše ublížíš.
Bojím se, že mé srdce dalšími nadějemi zatížíš.
Bojím se, že nedostanu pravou šanci.
Bojím se, že mě ta falešná smete jako dva kanci.
Bojím se o tebe, protože tě příšerně miluji.
„Nechci tě nikdy ztratit!” - a to své srdce cituji.