Verše

Láska je ten nejmocnější Mág,
ta dokáže jak bájný pták Fénix z popela vstát,
když si to budou ti dva upřímně přát
a začnou ji opět svými nejhlubšími city zalévat,
svá srdce si navzájem dát
a jako tenkrát
držet se za ruce, do očí se dívat
a na sebe se smát.

Něžnost je sametová peřina,
pod kterou se krásně usíná.
Něžnost je bílá holubice,
když matka tebe hladí a otec líbá líce.

Něžnost je máma s tátou,
které máš rád,
domov vonící pohodou a mátou,
něžnost je umění milovat.

Ty sněženko bílá,
první jarní kvítku,
sluníčko si lákáš
k sobě na besídku.

Často ještě padneš
zas pod tíhou sněhu,
přesto nám přinášíš
s bledulemi něhu.

Přivolat již jaro
chtějí i krokusy,
proto také ony
ochutnat sníh musí.

Velikonoce začínají,
kluci výslužku dostávají,
holky zase po zadnici,
copak je to za tradici?!

Spravedlivá jistě není,
ale brzy se to změní,
s pomlázkou vás poženeme
a zadky vám proženeme.

Nejsme žádné feministky,
ale na tohle bychom si i koupily lístky.

Velikonoce budou letos chudé,
kdoví jak to bude,
říkala babička,
že nemá ani vajíčka,
jen slepičince každému dá,
no to bude teda sranda!

Hody, hody doprovody,
pijem všechno kromě vody,
vodku, víno, slivovici
neodmítnem my chasníci.

Velikonoce se slaví,
každý se dobře baví,
venku sluníčko svítí,
všude kvete kvítí,
život je prostě báječný,
každý okamžik jedinečný,
kdyby Velikonoce byly celý rok,
do ráje zbýval by už jenom krok.

Přírodo tajemná
s opojnou vůní strání,
něžná a dojemná
matko života a zrání.

Jsi panna vtělená
v spanilou, krásnou břízu,
blízká i vzdálená,
co cudně se halí v řízu.

Jsi jablko rudnoucí,
jak krev i srdce z lásky,
svou silou planoucí,
zaženeš smutku vrásky.

Jsi zlatý klas a chmel,
s úctou já k tobě hledím,
jsi samý květ a pel,
zpestření všední šedí.

Tvá vůně, slunce svit
planetu naši chrání,
zažene nemoc, zjitří cit,
díky ti za vůni lesů, strání.

Hody, hody doprovody,
dejte medu, žádné vody,
nechci vody, dejte medu,
jinak od vás neodejdu.
A nakonec, tetičko,
dejte pěkný vajíčko.

Tetka, kam jdete?
Co to nesete?
Pár vajíček od slepiček,
kousek másla od kraviček
a Zuzance na gatě.

Ben, ben, blechy ven
a vajíčka do košíčka, sem!

V zemi se krčí drobnolistý kvítek
pod sněhobílou peřinou.
Jak čirý papírový svítek
splývá se zasněženou krajinou.

Eterický jak křehká víla,
skromně se dere z ledových ker,
je v něm zranitelnost, ale i žití síla,
co hlásí příchod jarních her.

Zkřehlá balerinka vítá teplý den
a zdraví záblesk zlatavý.
Je bílá, nevinná jak dětský sen,
co lidskou duši zotaví.

Zlatý kotouč laská první kvítí,
které se hrdě tyčí v bílé závěji,
zahřívá ho a něžně na něj svítí,
když noří se do bílých peřejí.

Kvítek za kvítkem zvedá hlavy
aby zázrak slunce uvítal,
už není sám, jsou jich davy,
jaro je tady, vítej - a pojď dál.