Verše

Babička, bábinka, babínek,
na dětství zůstalo několik vzpomínek.

„Lupínky”, mlíkovku
s láskou nám dělala,
při práci dechovku
s rádiem zpívala.

Své srdce široké
do deček všívala,
jak šel steh za stehem,
radost z nich stoupala.

Byla jsi, bábinko,
na světě jediná,
navždy Tě uchová
v srdci Tvá rodina.

Jak už známe naši Ivu,
sáhne vždycky jenom po pivu.
To je ta naše Iva,
která vždycky vypije celý sud piva.
Vypije i slivovici,
po ní hned hruškovici.
Nikdo jí nic neupije,
jen Iva všechno vypije.
To je konec říkanky o Ivě,
která sáhne vždycky jenom po pivě.

Nejsem slabá nátura,
blíží se mi matura.
Písemka a didaktika,
tohle téma se mě týká.

Pak ústní zkoušky musím dát,
těch údajů, co mám znát!
Hlavu přeplněnou daty,
zachrání mě týden svatý?

Angličtina, matika,
moc mi toho neříká.
Snad se všeho dobře zhostím
a složím zkoušku dospělosti.

Můj bože - lhal jsi tisíckrát,
že chceš jen mě, že máš mě rád.
Však nic než lež to nebyla,
a já Ti všechno věřila.

Jak bolí to a ubližuje,
když zraní Tě Tvá láska.
Tak to však chodí a za dveřmi je
Tvá nová tajná kráska.

Jí budeš též lhát za chvíli,
až omrzí Tě vbrzku.
I ona možná zakvílí,
zrušíš-li s ní svou schůzku.

Možná bych měla nadávat.
Použít sprostá slova.
Já ale vím: Ty musíš lhát
a já Tě politovat.

Zírám doma na bednu,
sedím, zadek nezvednu.
Programová munice:
běží zrovna ULICE.

Navečer zvu Martičku,
pustíme si PARTIČKU.
Po celodenní tvrdé práci,
v úterý dám ORDINACI.

Ve středu prožívám šok,
když si pustím PRVNÍ KROK.
Jsem si zato vcelku jistá,
že vyřeší vše MENTALISTA.

Už je pátek, je mi hej
při seriálu VYPRÁVĚJ.
Mastíme při telce karty,
když v ní běží VŠECHNOPÁRTY.

Zírám s napětím jak E.T.,
kdo dostane cenu TýTý?
Týden končí, už je čas,
do uší zní z telky HLAS.

Vypnu telku a jdu spát,
zítra musím „hákovat”.

Už je tady hnusný jaro,
co se všem okolo stalo?
Kytky smrděj a řvou ptáci,
nemám holku, ani práci.

Od slunce mě oči pálí,
ze všech stran se pyly valí.
Jaro prostě nemám rád,
proto končím - a jdu spát!

Byla jsem sama, s duší bolavou,
můj otec uvadl se zahradou voňavou.
Prosila jsem svatého Jana Křtitele,
aby mi na Zemi seslal přítele.

Matičku Zemi slzy mé kropily,
osudy z proseb mých své cesty spojily.
Teď s úctou, která bdí - zeleň se smísila
a jsoucnost Tvá v nitru mém, mou duši zhojila.

Již nejsem sama, mám tady vrbu svou
jak slavný Lávra král - jen s přítomností Tvou.
Mé rány zalepíš,
pláč proměníš mi v smích.

Za to Ti patří dík,
Tys naučil mne znovu žít.
Příroda ševelí, šťastně si zpívá dál,
můj dobrý příteli - vrátil se „Květinový král”.

Daleko za bílou skálou,
vidím Tebe ve snu stát,
přinášíš vzpomínku stálou,
co si více mohu přát?

Daleko za modří jasnou,
Ty se na mě usmíváš,
přinášíš iluzi krásnou,
přání ze sna - táto náš.

Daleko za zlatou září,
dáváš mi sen do vínku,
každý záchvěv v Tvojí tváři
vidím ve snu, tatínku.

Když končí den
a noc přichází,
já mám zas sen,
kde Ty se nacházíš.

Topím se ve Tvých očích,
cítím Tvůj rychlý dech,
hlava se mi štěstím točí,
zůstaň - miláčku, nač ten spěch.

Když tu probouzím se,
listuji ve svém snáři,
Tvůj obraz „rozpouští se”
- a pusto na polštáři...

Jen fotka Tvá s černou páskou.
Proč uvadla jsi, moje lásko?
Z obrázku na mě bez odpovědi hledíš,
usmíváš se do ranní opuštěné šedi.

Však den pomalu odchází,
já opět Tě ve snu hledám,
kdy znovu ke mně přicházíš,
zas ráda se s Tebou, lásko, shledám.

Spi, beruško, dobrou noc,
miluju Tě moc a moc.
Na každou z Tvých sedmi teček
líbá Tě Tvůj mraveneček.