Verše

Sytý syn, má rád sýr.
Nemá ho rád syrový,
když je den moc sychravý.
Brzy louže usychají,
sýkory se radují.

Mámo, táto, jaro je tu!
Příroda se má hned k světu.
Ptáčci vesele zpívají,
zajíčci na poli hopkají,
srnky v zelené trávě
s chutí se pasou právě.
Voda je průzračně modrá,
za chvíli bude dobrá
a zpocená těla v ní zchladíme,
o ničem lepším snad nevíme.

Ta naše chaloupka
prostá, milá,
jak by to pro ptáky
klícka byla.

Není tak maličká
z dálky, z blízka,
nikomu se tam však
nezastýská.

Veselá, úhledná,
klidná, čistá -
máme v ní, ptáčata,
všichni místa.

A kdo ji uvidí,
kolem přejde,
neřek by, co se tam
štěstí vejde!

Jestli ho na světě
někdy ztratím,
k tobě se, chaloupko,
pro ně vrátím.

Láska - co tohle slovo vlastně znamená?
Pět písmen - nebo jen pár vět?
Láska je, když hlava tvá, zcela smyslů zbavená
oblétne v myšlenkách celý svět
- a nevrátí se nikdy zpět.

Láska je, když ruce matky tvé - hladí tě
- a hledí na tebe.
Láska je, když neumíš říct ještě ani máma,
láska je tu s tebou - s tou nejsi nikdy sama.

Láska je, když má tě někdo rád,
když můžeš se s ním a čemukoliv smát.
Láska je smích...
Láska je i pláč...

Tys v koloběhu bytí, jen pouhopouhý hráč.
Láska je smyslem života,
časem však pouto opotřebované.
Láska je, když srdce v trylky klokotá,
když žhavá jiskra ve tvém nitru plane.

Láska má tisíce podob a životů,
láska je bláznovství Donů Quijotů,
v boji s větrnými mlýny,
s láskou jsi vždy šťasten,
s láskou jsi vždy jiný.

Tďe zjara jsme měli výročí seznámení,
Tvůj hrob rozpouštím slzami.
Co bylo, je - už dávno není,
vše krásné je pryč, za námi.

V duchu si s Tebou rozprávím,
já stěžuji si vánku,
o Tobě v temných nocích sním,
když uléhám sama k spánku.

Ve snu se mi zpět navracíš,
já denně Ti mávám vzhůru,
z mých představ se vůbec neztrácíš,
vzpomínek mívám fůru.

Kytičku na hrob pokládám,
cítím tu vůni kvítí.
Lásko - já bez Tebe žít nezvládám,
víc už Tě nemohu míti...

Leč již vláda noci přebírána jest v ruky chřadné -
únavy to paní.
Směr lóže kráčí dítka řádné,
vykonat tam lůzné spaní.
Tváře mdlé a oka rudé, projdu branou,
kde tu dnes je - tam zítra bude.
Brána dělící dva různé světy,
svět, kde jsem já a svět, kde jsi Ty.
Poslední smajlík, který se tak krásně směje a
poté již krásné noci přeje.
To jsou poslední má vřelá slova,
taky se prosím vyspi do růžova. :) <= to je ten smajlík

Skončila zima, jaro začíná vládnout světu,
jdu cestou, cítím vůni různých květů,
a ptáci pestrobarevní zpívají světu,
zpívají píseň o lásce, kráse, o životu.

Slunce zapadá, za rozkvétající třešní,
jdu kolem, koukám na tu krásu dnešní,
chvíli zastavím, a moje srdce smutní,
že nekoukám na tu krásu s ní.

Jdu dál, doufám v lepší zítřek,
avšak kola osudu se točí,
a najednou uslyším motoru rek,
mojí krví se cesta smočí.

Další rok, svět jde svým tempem dál,
teď ale mezi poli stojí pomníček sám.
Sedíš pod rozkvetlou třěšní při západu slunce,
a já se neviditelný vedle tebe smutně usmívám.

Udělej vždy, co je třeba,
nikdo ti nic jen tak nedá,
spoléhej se na sebe,
snaž se dostat do nebe.

Díky České poště,
že ztratila mi koště
a letošní slet
tak musím oželet.

Až máj svými dotyky obarví kvítí,
vítr pročeše stromy, co dotkly se hvězd,
a s něžností mámy pak slunce, co svítí,
vysuší blátivou nahotu cest.

Na zápraží slavík rozkošně zpívá,
on zná všechny písně, co ty jsi mi hrál,
tma odchází brzy a přestává skrývat
tu barevnou krásu, co květen nám dal.