Verše

Malinký kvítek
se ve vánici tetelí,
jako opuštěný svitek,
ke slunci prosebně ševelí:

„Sviť, slunce, zachraň mě, můj příteli.”
„Samota studí, v duši smutek, troud
- já chudobka malá,
chci tvými paprsky obejmout.”

A slunce zlaté vyslyšelo kvítek osamělý,
začalo hřát - až mu ostatní kvítky záviděly.
Chudobka rozvine se a je z ní „krásná dáma”,
šeptem po louce se nese: „Je šťastná, už není sama.”

Hlavou se mi honí
myšlenky jen o ní,
je taková krásná,
jako hvězda jasná,
myslet na ni musím,
v svém srdci ji nosím.

Kráva, to je dobytek,
z něhož máme užitek.
Na louce se popásává,
pak nám sladké mléko dává.
A proč stále bu, bu, bučí?
Malé tele mluvit učí!

Přírodo, louky, lesy, tůně,
díky Ti za nádherný slunce svit,
kde barvy nebe jsou rozmanité
jak druhy jarní vůně...

Ty pomáháš slabým
ve svém nitru lépe žít.
Přírodo, lásko, hvězdné nebe
- já s úctou se k Tobě obracím.

Vtělená dobroto - já obdivuji Tebe,
Ty mi chuť do života navracíš.

Za to Ti patří obdiv vnitřních krás,
jež vůní a něžností nás spalují,
dovolují nám v klidu snít o andělech v nás,
co chrání vše, střeží - a milují.

Přírodo, díky Ti - že mohu Tvou součástí být,
vždy navracíš mi chuť do života
a ukazuješ směr,
kterým je v nouzi třeba jít.

Vím, že máš ráda zvířata
a také jejich mláďata.
Jsi dobrá kamarádka,
asi ti dám malovátka.
Kamarádit s tebou byl vždy můj sen,
třeba spolu někdy zajdem ven.
Sice nejsme nej kámošky,
ale klidně zajdem do sámošky.
A co bych ještě měla říct,
asi nic.
Slova nic neznamenají,
hlavně že nějaký původ mají.

Jaro je nejhezčí období,
první část roku ozdobí,
léto mu tiše závidí,
ošklivý podzim se zastydí,
zima, ač královna sněhu,
postrádá jeho život a něhu.

Naštvala jsi mě hrozně moc,
nebudu z toho spát celou noc.
Myslela jsem, že upřímná budeš
a vysvětlit to dokážeš.

Jenže nosíš masku KAMARÁDKY,
a já blbá jsem tě chtěla zpátky.
Teď toho lituju,
modlím se k bohu.

Čekala jsem, že se změníš,
ale ty se mi do očí jenom tlemíš.
Myslela jsem, že budeš jiná
a bude mezi námi změna.

Změna je, a to velká hrozně,
uvědomila jsem si to až moc pozdě.
Jsi chladná jako noc hrozná,
každý to na tobě hned pozná.

Když jsem sebou flákla,
do trenek jsem si cákla.
Doktor křičí: To je hnus,
sestři, podejte mi ubrus!
Sestra křičí: Nenene,
žádný tu nemáme.
Doktor se plácne přes čelo:
To mi ještě chybělo!
Co je tohle za kopyto,
na co sáhne, zkoní to.

Tvůj úsměv je jako slunečný den,
je to právě ten.
Jsi veselá, i když je ti nejhůře,
úsměv, ten ti vždy pomůže.

Úsměv všem věnuješ,
moc ráda všem pomůžeš.
Proto tě mám tolik ráda,
bojovat pro tebe bude moje armáda.

Radost rozdáváš kolem sebe,
směje se taky nebe.
Když tě vidím,
tvoji radost ti vždy závidím.

Pokaždé když mě objímáš,
radost mi rozdáváš.
Proto ti tutu báseň skládám,
pocity sem taky vkládám.

Pokračování básničky

Do školy my chodíme,
zatím si tam hrajeme,
učitelku zlobíme,
ale my to spravíme.
S kamarády mluvit dá se,
ale učitelka křičí zase,
dá nám zvláštní cvičení,
vidí jenom hemžení.
Druhý den dá písemku,
naštěstí mám tahák jako klíčenku.
Nikdo není připravený,
tohle je tak nečekaný.
Školu mám i tak ráda,
je to jako armáda.