Verše

Píši pro mou Myšičku
jednu krátkou básničku... :-)
Že mi chybí strašně moc,
i když je venku černočerná noc... ;-)
Chtěl bych aspoň na chviličku
držet Tvoji něžnou ručičku... :-)
Dívat se do Tvých zářivých očíček,
šeptat Ti spousty milých slovíček... ;-)
Do náruče bych Tě vzal
a slaďounkou pusinku Ti dal... :-*
Objal bych Tě celičkou,
koukali bychom na hvězdičku maličkou... ;-)
O jedné takové já vím,
řekla mi o ní jedna kráska s tím... :-)
Že u velkého vozu se nachází,
každý večer vychází... :-*
Po Ivince se mi stýská,
škoda jen, že není z blízka... :-)
Myslím na Ivanku ve dne v noci,
stýská se mi a není mi pomoci... ;-)
Přitulit se k Tobě, Štěstíčko,
cítit, jak Ti bije srdíčko... :-)
Napsal jsem Ti pár řádečků,
snad trošku potěší Tvou dušičku... :-)
Nenapadá mě už nic,
to bych se z toho pic... ;-)
Snad jen dvě krátká slovíčka
pošeptat bych Ti chtěl,
nevím, zda napsat bych je měl...

Pro ni jsem se narodila, pro tu naši hru,
jen co jsem se o ní dozvěděla, tak už na ni JDU!
To je naše ŽvB, a ničí jiný ne,
mám ho ráda moc a moc, no pověz, ty snad ne???
Je to nejlepší věc na světě, až na herní časy,
ty jsou totiž až od šesti, to jsou ale blafy.
Konec, konec, konec, konec, s tím nic neuděláš,
budeš-li chtít ještě něco, ne že nezavoláš.

Nebe je bez mráčku,
myslím na tebe, miláčku,
den s tebou tak krásný byl,
kéž by nikdy neskončil...
Ale už zítra spolu budeme zas,
po duši nás pohladí srdíčka hlas,
splyneme v jednu existenci,
nic víc od života nechci.

Chtěla bych vrátit čas,
do vlahých „náctých” let,
kdy jsme se poznali,
vše krásné vrátit zpět.

Nechat si větrem čechrat vlasy
a sluncem hladit tváře,
nořit se do májové krásy,
prohlížet tajné snáře.

Chtěla bych vrátit čas
do jarních slunných strání,
kdy jsme si slíbili
na věčnost milování.

Chci zastavit hned čas,
sedět u jednoho stolu,
mít blízké na dosah,
dokud jsme všichni SPOLU.

Nejkrásnější ze všech květů,
jen pro Tebe mé srdce je tu,
jsi má pohádková víla
a chci, abys se mnou žila,
pak rozkvete celý kraj
a život bude sladký ráj.

Když jsem byla v prváku,
měla jsem ho na háku.
Až když jsem ho potkala,
skoro jsem i plakala.
Rychle jsem si ho vzala
(ale nemyslím za muže, ale k sobě)
a pěkně osvojila.
Byl tak hodný, milý, krásný,
jeho jméno je úžasný.
Jmenuje se JACK, JACK, JACK
a je krásnej jako květ.
Teď když už jdu do druháku, tak se radši učím,
aby jsem s ním mohla jíti do další třídy, tuším.
Ještě by mi ho sebrali, to by byl můj konec,
umřela bych, nežila a bylo by to pryč.

Mámo, táto, slyš,
do komory naší
vloupala se myš
a teď tam straší.

K čemu máme kocoura,
to mi hlava nebere,
ten se v nose jen šťourá,
nic jiného nedovede.

Mámo, táto, slyš,
sestřička má strach,
v komoře je myš,
cítit je její pach.

Zavoláme deratizátora,
ten si rady ví,
ten tu myšku vyšťourá
a nadobro nás jí zbaví.

Mé nitro strádá steskem zlým,
Ty umíráš, jsi nemocen.
Na duši sedí těžký splín,
ne, lásko, tohle není sen.

Bolest se v srdci prostírá,
v zoufalství slzy polykám,
propast se pode mnou otvírá,
před strachem dveře zamykám.

Vzpomínky skládám v minulost,
smazal bys plno stránek mých,
přecházím vratký času most,
na duši plno šrámů zlých.

Má duše je jak zápisník,
na každé stránce osud svůj,
popsaný jak papír dopisní,
v něm vězí celý život Tvůj.

Když se koukám na nebe,
představím si tebe.
Když na nebi svítí hvězdička,
představím si tvoje očička.
Když na nebi září sluníčko,
říkám si - nezapomeň na mě, zlatíčko.
Když na zem spadla kapička,
začla slzet moje očička.

Tvá duše je rozmanitá - jak krajina,
na hebké trávě se s Tebou krásně usíná.
Máš v sobě žár - kdy ledy tají
a také zmar, pro lidi - co Tebe málo znají.

Tys mojí oporou a skálou,
řekou a hladinou stálou,
sluncem, nebem a zemí,
Tys moře, kde vidět břehu není.