Verše

Ležím na operačním sále...
- je to sen? Není? Moc se divím.
Zemřela jsem nebo žiju stále?
Vystrašená na své tělo shora civím.

„Exitus - selhaly jí plíce...”
Tak já opravdu skonala?
„Neee! To neée!” ...
Křičím - a vidím všude svíce...
snažím se, abych se probrala.

„Haló!? Slyšíte mě, já jsem tady!”
Volám na celé okolí...
Lékaři vypínají přístroje - neví si se mnou rady.
„Pomozte, lidi!” „Pomozte mi kdokoli!!”

Však teď tunelem letím světlu vstříct...
... a vítá mě rozkvetlá zahrada.
Nemohu hrůzou ani slůvko říct,
už vím, jak to po smrti vypadá.

Jsem daleko a pryč od lidí,
teď chápu, že jsem skonala.
Blízcí mě volají - přes slzy nevidí
a chtějí, abych se k životu probrala.

Je konec. „Šmitec”. Prostě „šlus”.
Já rozhlížím se vyplašená jako kotě.
Jsem v obklopení nymf a múz,
už vím, jak vypadá život po životě.

Hvězdy na nebi do noci září,
v tvých očích se plamínek táboráku „mihotá”.
Hladíš mě po vlasech a po nevinné tváři,
k nám linou se písně a kdosi se v dálce chichotá.

„Budou hvězdy jako tenkrát...”
doznívá k nám „Toulavej”,
Miluji tě, šeptáš pětkrát,
jsi tak něžný - prostě NEJ.

A v kapce rudé panenské krve
naše těla splynula v nekonečném čase,
už vím, jak „chutná” láska „napoprvé”,
já tobě, milý, celá oddala se.

Oddala jsem se ti,
jako otevřená kniha plná obrázků,
s věčností vesmírem s tebou letím,
chci žít a znovu umřít pro lásku.

Koukala jsem na zprávy,
Kalous dostal „pecku”,
tluče lidem do hlavy,
že blížíme se Řecku.

Milý Míro, tahle „lekce”
- to byl vážně super „čin”!
My tě tady vážně nechcem,
a tak táhni do hlubin!

Do hlubin - pryč od svého „ryta”,
nevracej se nikdy víc,
„odtrhni” se od koryta,
a vystřel třeba na Měsíc!

Byl bys fajn podpora zlatá
doktora Davida Ratha,
Na Hrad, milý nohslede,
Mírov čeká na tebe!

Je bezva - slastně oči přivírám,
tak super hustý,
doma se s požitkem zavírám
- a polykám ho ústy.

Je to gurmán hotový
a ostrý - jak umí být!
Sladký, senza, prostě takový,
je fajn - ho doma mít.

Do postele si ho ale neberu,
toho slaďoučkého mizeru!
Proč? No to by tě nenapadlo!
Znečistil by mi totiž prostěradlo.

Kečup - ten má každý u nás rád.
Kečup - k večeři dávám, než jdu spát.
A potom se sladkým požitkem,
usínám s gurmánským zážitkem.

Čeho jsem se dneska dočkal,
přes cestu jde černá kočka!
Od rána jsem plný špatných dojmů,
harmonogram hlásí chabou formu.

Ještě k tomu je dnes 13. pátek,
nechce se mi z domu
- v hlavě mám velký zmatek.
Rozbité zrcadlo zdrcen lepím.

Štěstí mi nepřinesly jeho střepy.
V hlavě mi bzučí jako v úlu,
prostě mám dnes pech
a k tomu velkou smůlu.

Opouštím byt
- mám divné tušení,
musím do práce jít,
strachy jsem zdrcený.

Udělám krok...
... a do kanálu se valím,
zažívám šok,
na dně se bezmocně válím.

Mám zlomenou nohu
a pomalu mi ubývá sil,
vymlouvat se na smůlu mohu
- černý pátek se mi vyplnil!

Lásky bez prstýnků
Prožíváme pěkně v tichu
To, co nikdo nevidí
To, co nikdo neslyší
Bez ostychu
Bouří tělo tvé

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Chtěla bych

Vyprávěj jak bylo
Vyprávěj, jak bude
Nebo radši mne unášej melodií
Brnkej si na kytaru
Nebrnkej mi na city
Vždyť dobře víš
Že to jsi ty
Na kterého tu čekám
Zabrnkej na struny
Rozezvuč svůj hlas
Ani jeden z nás
Není lhostejný k situaci
Rajské návštěvy v životě

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Chtěla bych

Slané, sladké chutě
Po těle
Zavolej a jsem hned u tebe
Nechám se ráda svést
Tvými sliby
Co kdyby...
Tvými nápady
Tvými doteky
Časové prokletí
Slyšíš ťukot vlastního srdce?
Mé stále bije potichu
Vzal jsi si mne bez prstýnku
Bez závoje
Já si vzala tebe
Dneska jsem na chvíli tvoje
Nebo jenom půl?
Ty jsi celý můj.

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Od tebe chtěla bych

Zlatá rybko, kde jsi.
Zkouším volat do všech stran.
S přibývajícím světlem otvírám oči dokořán.
Okolo tvé hlavy neprodyšný rám.
Za dveřmi z dubového dřeva
lampa se stínidlem, láhev vína,
dvě skleničky.
Za dveřmi z dubového dřeva
proutěný paraván.
V bleděmodrém mušelínu dřímá.
Zlatá rybko, kde jsi.
Mám jedno, dvě, tři přání,
vzbudit dívku k milování,
vzbudit z poklidného spánku
v přítomnosti ranního vánku.
Zkouším polibky roztát ledovou
paralelní skálu na tvém těle.
Nevedu si skvěle.
Jedno, dvě, tři přání.
K zahalení šaty shání.
Za dveřmi z dubového dřeva
zlatá rybka chyběla.

Říká se, že po každém dešti slunce opět svítí.
Že každý den máme prožít, jako by byl náš poslední,
a že láska přijde, jen když se v ni věří.

Že hvězdy v noci září, jen když je jasná obloha,
a že štěstí přichází, když se to nejmíň čeká.

Ty jsi však štěstí, které hledám,
Ty jsi to slunce, které vždy září,
po bouři a po dešti.

Ty jsi ta cesta, po které bych chtěla jít
a nikdy z ní neodejít,
a světlo, které je plné nadějí.

Je to možná, jen má fantazie,
možná, že jsem blázen,
možná mi nakonec řekneš Ne,
ale v mém srdci budeš stále.

Jen doufám, že mi věříš, co zde píši,
nejsou tu zde žádné lži!

Teď už jen věřit, že cítíš to samé
a že mé snění bude nakonec skutečné!

Duše bez hříchů,
zná plno mnichů.
Duše plná hříchů,
najdeš v ní jen pýchu.

Anděl z nebes,
z duší i dnes.
Ďábel z pekla,
už na mě čeká.

Přou se o mou přízeň,
začínám mít žízeň.
Nevím kam jít,
jestli svatozář mít...

Do pekel jdu,
ďáblem budu.
Už jsem zde,
pozor, někdo jde.

Michal David - ten mě baví,
jeho hity úspěch slaví.
Discopříběh já si žiju,
Colu u jednoho stolu piju.

Kouskem křídy čmárám slova,
chci žít Nonstop - zas a znova.
Decibely lásky jsou mým hitem,
Zůstaň a neodcházej - šeptám s citem.

Vždyť Pár přátel mi jen stačí mít,
jsme Děti ráje - baví nás prostě žít.
Jak ve Třetí galaxii si dnes připadám
a Valčík pro mámu si právě zahrát dám.

Jak říkám - Michal David mě prostě baví
a jeho hity u nás úspěch slaví.
Je pro mě Šoumen - a dá o sobě znát,
já po super párty jdu pozdě k ránu spát.