Verše

Ťapou malé ploštice,
do vesničky Hoštice.
Slunce, seno je už vítá,
Jahody i Erotika.

Pozdravily malou Božku,
taky režiséra Trošku,
Kameňák to vůbec není,
je to „chlapík” oblíbený.

Bere život s humorem,
co dostane „nás do kolen”.
Jeho žánr, je tak lidský,
pobaví nás skvěle vždycky.

A tak došly ploštice
do vesničky Hoštice
a plné dojmů, srandy k tomu,
spokojeně ťapou domů.

Ve dne v noci
mám ten pocit,
že tu někdo je.
Stále ho hledám,
odradit se nedám,
snad též mě miluje...

Silnice klikatí se kolem města,
k lesnímu zákoutí vede cesta.
Slunce kouzlí stíny na tvář,
srdce bubnují vzrušením.

Noční snění neobjasní snář,
to jen racčí znamení.
Klepeta vlhké dlaně
hledají po těle cíle.

Tak se ukaž,
tak se snaž,
nic nepokaz.

Objednej hřejivé počasí,
ptačí zpívání,
stromové šumění
v zeleni zelený.

Stačí mi milostné objetí
v rokérském pojetí.
Písnička usedne na ret
a pak dlouhý let.

Z výšin bez balonu
pohlédneme dolu.
Za námi necháme
hedvábí z mechu.

Před námi několik vzdechů.
Blahem se ti rozplynu
nebo se proměním
v duhovou bublinu.

Můj Milý, Tys „zhasl” tak mlád,
jak hravá malá létavice...
... každý měl Tebe, Lásko, rád,
nevěřím, že nepotkám Tě nikdy více.

Vzpomínky čerstvé - tolik bolí,
dodnes Tě „vnímám” vedle sebe.
Tvůj náhlý skon mě k zemi „skolil”,
teď díváš se na mě dolů z nebe.

Nemohu nikdy zapomenout,
na Tvé polibky a na lásku...
- i po smrti jsem Tvou vyvolenou,
mám jen pár fotek - Tvých obrázků.

Můj něžný, v duši křehký a pro mě milý,
snad se „někdy” v neznámu sejdem zas.
Já přála bych si JEN na malou chvíli,
aby ses vrátil, alespoň na krátký čas.

Já chci ti říct, jenom: „Lásko,
jak moc mi chybíš dole na Zemi.”
A uplakaná, v ruce s černou páskou
žalostně křičím: „Miláčku, vrať se mi!”

Poslouchej, kose,
co to máš v nose...
že se nepochlubí!
Ač to byl kos
a neměl nos,
měl holuby.

Dnes jsem přišel do obchodu,
měl jsem zajít do šenku!
Koupil jsem zkaženou vodu
a plesnivou tlačenku.

Mlíko žluklý, plíseň v sýru,
to byl ale těžkej hnus!
Salám ztuchlý, ztrácím sílu
a dobíhám autobus.

V tašce byla - ale díra,
jídlo leží na zemi,
plíseň odpadla ze sýra,
tohle všechno zdá se mi!

Zmaten štípám rudé líce,
už tam nikdy nevkročím!
Nevrátím se nikdy více,
raděj z cesty odbočím.

Místo cesty do obchodu,
jdu na oběd k Čertovi,
dám si pivko, žádnou vodu
- a nákup je hotový!

Ukrad Alík mopeda,
to hodný pes nedělá!
Červená mu nevadí,
křižovatku prodrandí,
na kluky s odznaky
kašle on taky:
„Však řídím poprvé,
tak buďte ke mně šetrné...”
Abych se na něj zlobil,
nezvedá mi mobil.

Lepší mrvu vymýšlet,
než ji házet lopatou,
to je politika svět
s fantazií bohatou.

Lepší býti u koryta,
nežli žebrat o chleba,
co je tohle za (j)elita,
více říkat netřeba.

To jsou „motta” našich pánů,
lidi, vemte na ně bič,
pěkně do nich, do kumpánů,
ať odtáhnou někam pryč!

Zvolme nové, místo kmotrů,
kterým nikdo nevěří.
Ať už nejsme národ lotrů
- a Pravda, láska zvítězí!

Když ztratila jsem hodně mladá svého tátu,
jenž pro mě byl romantickým Květinovým králem,
domov pozbyl ve vůni pohodu a mátu
a já se utápěla v nekonečných slzách žalem.

Pak přišel jsi Ty, můj Příteli,
co naučils mě v duši poznávat lidi.
Mé iluze ze života zvolna mizely,
barevný svět tak dneska jinak vidím...

Nakonec znovu utápěna žalem,
vyprovodila jsem Tě na věčnost...
... za Květinovým králem
a za zkušenosti, co dal jsi mi do vínku,
Ti, Příteli, věnuji svoji milou vzpomínku...

Lidé odcházejí, jak jde čas,
však přátelé nás věčností provází,
každý z nich nechá „svůj otisk” v nás,
jež navěky životem s námi prochází.

Tímto se loučím - s Tebou,
Příteli u kulatého stolu,
možná mě „jednou” vezmeš s sebou
a všichni budeme opět spolu.

Pozdravuj, Příteli, tam „nahoru”
mého milého a Květinového krále.
Vejdi na věčnost a otevři závoru,
ten přívod vzpomínek, co vrací se neustále.

Vzpomínky v nekonečné louži,
se vzdalují jak holubích křídel šum.
Hlavou mi neustále krouží
vždy, když obracím se k nebesům.

Tam za nekonečnou modří jasnou,
já dívám se na vás do nebe,
hýčkám si tu iluzi romanticky krásnou,
tu vzpomínku na blízké a na Tebe...

Já nevěřil na víly,
a pak ji uviděl
- tančila mezi motýly,
a já láskou zahořel.

Její ústa líbat bych chtěl,
čechrat jí vlásky,
nikdy bych na ni nezapomněl
- to je mé vyznání lásky.