Verše

Poslouchej, kose,
co to máš v nose...
že se nepochlubí!
Ač to byl kos
a neměl nos,
měl holuby.

Dnes jsem přišel do obchodu,
měl jsem zajít do šenku!
Koupil jsem zkaženou vodu
a plesnivou tlačenku.

Mlíko žluklý, plíseň v sýru,
to byl ale těžkej hnus!
Salám ztuchlý, ztrácím sílu
a dobíhám autobus.

V tašce byla - ale díra,
jídlo leží na zemi,
plíseň odpadla ze sýra,
tohle všechno zdá se mi!

Zmaten štípám rudé líce,
už tam nikdy nevkročím!
Nevrátím se nikdy více,
raděj z cesty odbočím.

Místo cesty do obchodu,
jdu na oběd k Čertovi,
dám si pivko, žádnou vodu
- a nákup je hotový!

Ukrad Alík mopeda,
to hodný pes nedělá!
Červená mu nevadí,
křižovatku prodrandí,
na kluky s odznaky
kašle on taky:
„Však řídím poprvé,
tak buďte ke mně šetrné...”
Abych se na něj zlobil,
nezvedá mi mobil.

Lepší mrvu vymýšlet,
než ji házet lopatou,
to je politika svět
s fantazií bohatou.

Lepší býti u koryta,
nežli žebrat o chleba,
co je tohle za (j)elita,
více říkat netřeba.

To jsou „motta” našich pánů,
lidi, vemte na ně bič,
pěkně do nich, do kumpánů,
ať odtáhnou někam pryč!

Zvolme nové, místo kmotrů,
kterým nikdo nevěří.
Ať už nejsme národ lotrů
- a Pravda, láska zvítězí!

Když ztratila jsem hodně mladá svého tátu,
jenž pro mě byl romantickým Květinovým králem,
domov pozbyl ve vůni pohodu a mátu
a já se utápěla v nekonečných slzách žalem.

Pak přišel jsi Ty, můj Příteli,
co naučils mě v duši poznávat lidi.
Mé iluze ze života zvolna mizely,
barevný svět tak dneska jinak vidím...

Nakonec znovu utápěna žalem,
vyprovodila jsem Tě na věčnost...
... za Květinovým králem
a za zkušenosti, co dal jsi mi do vínku,
Ti, Příteli, věnuji svoji milou vzpomínku...

Lidé odcházejí, jak jde čas,
však přátelé nás věčností provází,
každý z nich nechá „svůj otisk” v nás,
jež navěky životem s námi prochází.

Tímto se loučím - s Tebou,
Příteli u kulatého stolu,
možná mě „jednou” vezmeš s sebou
a všichni budeme opět spolu.

Pozdravuj, Příteli, tam „nahoru”
mého milého a Květinového krále.
Vejdi na věčnost a otevři závoru,
ten přívod vzpomínek, co vrací se neustále.

Vzpomínky v nekonečné louži,
se vzdalují jak holubích křídel šum.
Hlavou mi neustále krouží
vždy, když obracím se k nebesům.

Tam za nekonečnou modří jasnou,
já dívám se na vás do nebe,
hýčkám si tu iluzi romanticky krásnou,
tu vzpomínku na blízké a na Tebe...

Já nevěřil na víly,
a pak ji uviděl
- tančila mezi motýly,
a já láskou zahořel.

Její ústa líbat bych chtěl,
čechrat jí vlásky,
nikdy bych na ni nezapomněl
- to je mé vyznání lásky.

Já měl jsem žen snad tisíce,
však tebe, lásko, jedinou.
Každý chléb má dva krajíce,
často jsem chodil za jinou.

Ať černá, rudá a nebo plavá,
tlustá, malá anebo drobná,
často se mi, má lásko, stává,
že moje touha je neoblomná.

Však tobě, lásko, i s naším synem,
dal jsem ti manželské políbení,
i když občas spím u dívky jiné
- za žádnou bych tě nevyměnil.

Skaliska kolem a dokola
Toužebně vzhlížejí
Snad
Snad ruka tvá najde tu moji
Tvé prsty pohladí
Tvé prsty obejmou
A mé srdíčko se zachvěje
Slastí bezednou
Přivřou se víčka má
Vidím ruce tvé
Pocit nádherný
Vzdouvá srdce mé
Však doteky kde?
Struny broukají tóny lásky
Nešťastné
Tak nešťastné

Pas má štíhlý jako laň,
maličká je její dlaň.
V očích modrošedý jas,
dlouhý, lesklý, temný vlas.

Ta rocková malá víla
pod kůži se mi tak vryla!
Mám ji doopravdy rád,
tuhle píseň chci jí dát.

Obdivuji tuhle laň,
co má malou nožku, dlaň,
a nepřestávám, jak jde čas
obdivovat ten štíhlý pas...

To je krádež!
Zlatá mládež
vloupala se do obchodu,
pro burger a Coca-Colu.

Adrenalin stoupá v žilách,
dělaj, co je v jejich silách,
přesto skončí v cele,
berou to ale vesele.
Tatík je z toho vyseká,
než skočí na ně první blecha.

Tihle lidi nemaj nikdy dost,
vzrušení je pro ně závislost,
a tak už zas řeči vedou,
co asi příště vyvedou.