Verše

Daleko je láska má,
co si budu počínat?
Zalezu já do kavárny,
u Andrejky si dám meny.
Palačinky, pressíčko,
myslím na mé zlatíčko.
Až můj milý přijede,
zajedeme na kafe.
Políbím ho moc,
je má láska a to moc.

Vztah - krach,
lest - bolest,
skutek - smutek,
konec - zvonec.

Běží méďa po lese,
na plástve medu třese se,
hladový je jako vlk,
už aby na včelky vtrh.

Ty jsou ale připravené,
žihadlo maj nastražené,
rychle méďa svou chuť ztrácí
a raděj se pryč vytrácí.

Ač se včelek nebojí,
dnes to za to nestojí,
včelek bude brzy míň,
vždyť se už blíží podzim.

A než půjde v zimě spát,
stačí si ještě plno medu dát.

Soudí mě v kleci, jsem do morku nahá
Do stolu bijí
Bijí tím barevným kladivem
A já jsem s úžasným podivem
že nekřičím
když mě muž v taláru
po zemi vláčí a za vlasy tahá

Děkuji,
že stojíš při mně,
můj hodný anděli.
Že máš mě rád,
ač rány ode mě dostáváš
a častý nevděk musí zabolet.
Už nechci být tou,
co zraňuje.

Bláznivý stařec křepčící v metru
Hledí a neví, že ujel mu vlak
Co čeká od lidí? Spartu či Petru?
Příjemné slovo?
Je nekuřák...

Do noci mlaská
naše láska,
pohyby těl.
Spolu se proplétáme,
tu rozkoš hltáme,
moc jsem tě chtěl...

Srdce tluče jako zvon,
ach, maminko, je to on,
konečně ten pravý,
mé sny se pravdou staly.

Pro koho žije tu tato žena?
Pro sebe? Pro vás snad? Ale jděte
Zahoďte sobectví a raději bděte

Chce být jen svobodně propuštěna

Zničte už slepecké brýle a hůl
Přestaňte do ran jí sypati sůl

Jedových vašich slov, já bych se nenapil
Milujte bez výhrad, milujte ze všech sil
Milujte ženu, co miluje vás!
Na změny zvyknout si, chce jenom čas...

Kde nejvoňavější kytky jsou,
kam romantické mráčky mě zanesou,
snad konečně za láskou mou,
tou dívkou tisíci nocemi vysněnou...