Verše

Ženu prý ani květinou neuhodíš.
Já říkám, ji neuhodíš ani slovem.
Lepšího společníka nenajdeš, víš.
Byla ti vybrána samotným Bohem.
Jednou za rok se Den žen slaví.
Den, který je věnován jenom jim.
Tak snaž se, co můžeš, ať se baví.
Ať na slunci se hřejí, zmizí stín.

Stvořena gravitační tíže
tvoje nožky k zemi víže.
Nebýt tomu stále tak,
uletěla bys mi do oblak.

Zůstal bych zde skoro sám,
samá zrada, samý klam.
Děkuji proto, že jsi zde,
v kosmu bych tě hledal kde.

Děkuji, že zůstaneš tu stát,
dovoleno se do tvých očí zadívat.
Uvidět v nich celý svět,
kouzelný to lásky květ.

Jindy zase jiskřiček,
lidské lásky kousíček.
Proto děkuji dnes a vždy,
za to, že zde jsi.

Sluníčko nám, pěkně hřeje,
krásné jako ty, lásko má vzdálená,
to pěkně, modré tyrkysové nebe.
Koruna stromu, plná ptáčků,
koukni, lásko má, vidíš toho kosa,
jak pěkně zpívá, jak pěkně pěje,
pozor, miláčku, kolem nosu prolítla ti vosa.
Sluníčko, jak pěkně pálí, pěkně hřeje,
stejně jako, srdíčko tvý, má milá,
stejně mně tak pálí a hřeje.
Koukni, lásko má vzdálená,
vidíš, jak krásně, se tráva zelená.
Sluníčko, jak pěkně pálí, hřeje,
koruna stromu, plná ptáčků,
slyšíš, jak do dálky, až k tobě, má milá,
tak krásně pěje.
Proto, já se tě teď ptám, miláčku,
jestli tvé srdíčko to mé stále hřeje.
Teď se mě ptáš,
říkáš, že mne miluješ, ráda mne máš,
ale nevím.
Co se stalo, co se s tebou děje,
scházíš mi moc, tvá slova, když se neozýváš,
slyšíš, jak koruna stromu krásně pěje.
Lásko má vzdálená,
řekni mi, že tvá láska, ke mně nevyhasla,
že mne stále miluješ a ráda mne máš.
Lásko, řekni mi, že svým srdíčkem,
mne stále hřeješ, mne zahříváš,
jenom mne v něm ukrytýho máš...

Jako kdyby
zvala jsi mě
k bohatě
prostřenému
stolu
kde hodovat
budeme
z těch darů
které láska
dává nám
jako kdyby
zvala jsi mě
do své náruče
kde hodovat
budeme
z těch darů
lásky
spolu.

Jaro už nám, lidičky, ťuká na vrátka,
a z postýlky už vstávají krásná koťátka.
Zamňoukají zvesela, olíznou si vousy,
a páníčci z kostela půjdou znovu bosi.
A než začne smrákání,
dostanou zas papání.
Mlíčka plnou mističku
a za odměnu myšičku.

Včelka malá přilétla,
na květ růže červené,
nožičkami hbitě tápá,
žlutý prášek na ně vsáká.

Sosáčkem už natírá,
sladkou šťávu z květu,
velkou sílu nabírá,
k dalekému letu.

Do úlu tam přiletí,
nožičky si otírají,
nad hlavu až práce mají,
sladký med si udělají.

Starejme se o to kvítí,
sluníčko nám pěkně svítí,
pro nás to má velkou cenu,
chleba s máslem, medem k tomu!

Rád napsal bych Ti báseň -
báseň jen pro Tebe...
Když nad verši má mysl dumá,
zdá se, jak vzlétal bych do nebe...

To proto, že Tvoji siluetu mám
při tom stále jasně před sebou
a mé bujné představy
v hlavě přehrávají
naše pohledy,
naše doteky -
jak kapitoly knihy
jednu za druhou...

Jsi pro mě štěstím,
jsi pro mě výzvou,
jsi pro mě bytostí nádhernou...
Jsi to Ty - jenom Ty,
kterou neměnil bych za jinou...

Tvůj pohled,
Tvé pohyby,
Tvá vůně -
celého mě spaluje nedočkavostí...
Rád měl bych Tě nablízku,
při sobě...
Abych dokázal Ti
s něžnou hravostí
jak krásné je - milování...

Brečíš do noci,
topíš se
v naprosté bezmoci,
stydíš se,
zlomil ti srdce,
ale ty víš,
že miluješ ho prudce
a není skrýš,
kam by ses před ním
schovala,
tohle ti poradím:
abys dala
šanci mu všechno
napravit,
vždyť je to jedno,
chceš ním být.

Měl Marek svátek
a děda mu dal dárek.
Byl to párek,
který uměl říct jméno Marek.

Tak snad
už konečně
přijde to jaro
a s ním i teplo
na duši
také mnoho
nových radostí
překvapení
přijde
v která člověk
mnohdy věří
leč často je
vůbec netuší
tak snad
už konečně
přijde to jaro
životy se nové
stejně jako lásky
probudí
vždyť právě jemu
smutek a samota
ani chlad
stejně tak jako
lásce
vůbec nesluší
tak snad...