Verše

Opět je tu ráno usmrkané,
kapesníček nevzalo si,
pláče nám tu na chodnících,
proč a zač asi?

Svoje slzy prolévá,
kapky jako trpaslík,
přírodu nám zalévá,
za to patří velký dík.

Slzy kanout přestanou,
rozjasní se celý den,
čerstvý ozon nade mnou,
zas půjdeme spolu ven.

Začínají přece zmrzlí,
rituál je předepsán,
ochladí se, zmoknem celí,
ortel už je podepsán.

Neklesejme na mysli,
vždy se musí vyjasnit,
i to slunce musí vyjít,
svitem zlatým, ránem přijít.

Podívej se na ni,
je to hezký ptáček,
má pěkně barevný fráček.
Létá k nám na dvorek,
shání tu pro sebe domek.

Přilétne každý rok z velké dálky,
jsou to borci, jsou to letci.
Cestou k nám si povídají taky,
trefí k nám ti skvělí ptáci.

Každý rok se tu u nás objeví,
máme je rádi, toť se ví.
Zazpívají nám tu na drátě,
vlaštovko, počkáme příště na tě!

Že máš právo tady žít,
dýchat volně, vodu pít,
dělat věci, co tě těší,
nebát se i v zóně pěší.

Svoji sílu přece máš,
dělat práci, kterou znáš,
k odpočinku dopřát času,
jak dlouhý cop, na hustém vlasu.

Velkou láskou v potěšení,
přispět milým k rozhřešení,
s rodinou i dětmi svými,
prožívat dny krásné, pouze s nimi.

Někdy je i velký splín,
nedaří se, jak jsme chtěli,
je to voda na náš mlýn,
překonávat, co jsme měli.

Hodně štěstí, stále září,
v obličejích z vašich tváří,
vše se musí podařit,
právo v život musí být!

Ve zdi v jedné skrýši,
bydlí čtyři myši.
Velký myšák, paní myška, dvě malinké myšičky.

V zimě myšky boty nosí,
a jsou rády, že nejsou bosy.

Mívají vždy s sebou pásku,
přináší s ní na svět lásku.

Dává nám to vůbec smysl,
pro básničku také psát,
zaslouží si vůbec toho,
zpovídat ji, budu mnoho.

Například, co v noci dělá,
když do postelí uléháme,
snad jen kousek, nebo celá,
v hlavě naší skrytou máme.

Kam se třeba uloží,
kdy sny tu máme celou noc,
v skrytu svého namnoží,
verše krásné, jejich moc.

Ráno už nás brzy budí,
ven, s myšlenkou převelkou,
zahrát poem, na duši její,
jen chvíli malou, nevelkou.

Tak se rodí nové básně,
necháme jim volný kout,
aby mohly stále krásně,
v našich myslích stále plout.

ty jsi ten kdo miluje
kdo mi lásku slibuje
komu patří celý svět
a se mnou by ho chtěl obletět
na tebe myslím den co den
tak se seber a pojď se mnou ven
já jen s tebou dál chci žít
tak si lehni vedle mě a budeme oba snít
vždyť spolu šťastný život můžeme mít

Jak dobré je všechno o sobě vědět.
Jak dobré je možná něco o sobě vědět.
Jak dobré je vše o sobě dobře znát,
netvářit se kysele a od srdce se smát.

Přikryj mne tvojí láskou
Tak jako teplým kabátem
Mám pocit
Že mne zebe
Stále mnou lomcuje zimnice
Chtěla bych tě více
Jiskřit láskou
Třpyt křišťálové sklenice
Hlazení, pohlazení
Nic více
Přikrýt kabátem
Žádná nahota
Vnitřní dobrota
Srdce mé
Lásko má
Zahřej mne svými city

Je to velmi smutný,
když nás opustí člověk milovaný,
člověk milovaný,
kterého jsme dlouhá léta poslouchali.
Léta, léta pro nás na buben svůj hrál,
svůj buben milovaný si s sebou do nebe vzal,
aby tam v nebi mohl bubnovat dál,
pro nás už tady nebude nikdy hrát,
teď už jenom andělé
budou jeho muziku poslouchat.
Byl to prostě skvělý muzikant,
on měl muziku mooc rád,
ten, kdo ho rád poslouchal,
kdo při jeho bubnování zpíval a tancoval,
ten, kdo ho jako muzikanta miloval - jááá.
Byl to opravdu skvělý bubeník,
jeho skvělou partou byl Olympic.
Rádi na něho vzpomínat budem,
a nikdy na jeho bubnování nezapomenem.
Já ho měla a poslouchala velmi ráda,
je ho prostě opravdu velká škoda,
v uších mých slyším stále to jeho bubnování,
teď mi zůstane jenom to smutné vzpomínání.
Dělal prostě skvělou muziku,
všichni fanoušci Olympicu,
řeknou jenom jedno:
Děkujeme ti, ty náš bubeníku.

Víš, proč hvězdy v noci svítí?
Víš, proč Ti dám k svátku kvítí?
Víš, proč motýl na kytku sedá?
Víš, proč je má tvář bledá?

Víš, proč listí na podzim ze stromů padá?
Víš, proč Tě Tvá máma má stále ráda?
Víš, proč holky mají dlouhé vlasy?
Víš, proč přemýšlím o tom asi?

Víš, proč do školy se ráno nechce?
Víš, proč mně matika nejde tak lehce?
Víš, proč koukám na Tebe tak rád?
Vzpomeň si na to, že je to prostě tak.