Verše

Krásný dar mi pán Bůh dal,
a tím darem jsi ty, můj milý,
už mě nezajímá žádný jiný,
už jenom tobě, lásko, se chci věnovat,
a už jenom tebe navždy milovat.
Jenom tebe, lásko, chci navždy mít,
jenom tebe si jednou chci konečně vzít,
pouze s tebou moc šťastná jsem,
a to už není žádný ošklivý sen,
lásko, chceš mě, tak si mne vem.
A za tento krásný dar já moc děkuji,
jenom tebe a už jenom tebe miluji,
miluj ty mne stejně tak jako já tebe,
a konečně, lásko, po letech máme zas sebe.

Rádi vzpomínáme všichni na Tebe,
teď už se na nás díváš jenom z nebe,
náš život jde teď dál bez Tebe,
ale v srdci našem máme stále jenom Tebe,
vzpomínky krásné na Tebe máme,
a teď už jenom na nebe koukáme,
máš teď i ty tam hvězdu svou,
vzpomínky na Tebe nám stále zůstanou.
Chybíš nám móóóc tady,
máme Tě všichni rádi.
na vždy <3

Těším se na to, až se dočkám rána,
těším se na to,
až se mi k tvému srdci otevře brána.
Těším se na to, až uslyším tvůj hlas,
těším se na to, až uvidím tě zas.
Těším se na to, až budem spolu,
těším se na naše snídání u jednoho stolu.
Těším se na to, až tě budu držet v náručí,
těším se na to, až se mi z tebe srdce rozbuší.
Těším se na to, až se budem něžně mazlit,
těším se na to, až tě budu něžně hladit.
Těším se na to, až ti budu hladit vlásky,
těším se na náš průběh lásky.

Stíny, ty nás provází,
nikde nám však neschází.
Ve dne jako tmavé noci,
někdy strach z nich pochází.

Stíny se nám prodlužují,
tak jak světlo dává.
Stále se nás přidržují,
i když vítr, s námi mává.

Nejkratší jsou v parném létě,
když poledne odbíjí,
nad námi je přímo slunce,
energií dobíjí.

Rádi stíny hledáme,
když unaveni jsme.
Pohodlně chvilku naší,
v odpočinku, v cestu další.

Stíny jsou i malované,
víčka v mnoha odstínů,
nosí pyšně ženy naše,
přes den, v noci, i do stínů.

Chci Ti, lásko, říct, že Tě miluji z celého srdce
a že mi chybíš den ode dne více a více,
ráda Tě u sebe mám,
ráda, lásko moje, s Tebou usínám,
ráda se Tě dotýkám,
ráda Tě líbám a o nás dvou snívám,
už navždy jsi jenom můj,
na to, moje nejdražší zlato, stále pamatuj.
Ty jsi moje největší láska,
jen s Tebou budu šťastná,
jenom Tebe teď už chci mít,
jenom s Tebou, lásko moje, chci žít,
jen s Tebou chci, lásko, šťastně žít
a děti z lásky naší mít,
jen s Tebou, lásko moje,
najdu konečně ten můj klid.
Miluji Tě, ráda Tě mám,
už nechci, lásko moje, abys byl sám,
jsi prostě už jenom můj,
na to prosím stále pamatuj.

Nádobka ta skleněná,
dobré vínko nasává,
do džbánečku,
i skleničku,
zlatým mokem nandává.

Hrozny sluncem nalité,
červené i bíle jsou,
sladkosti své nabyté,
na jazyku lehce mnou.

Vinohrady z kopce leží,
réva zlátne k požehnání,
čas je sklidit úrodu,
práce na nich, do úmoru.

Dělá se to s velkou láskou,
nic se nesmí zanedbat,
jako s přestřiženou páskou,
můžeme se holedbat.

Uložíme do soudečků,
hýčkáme je jako děti,
koštujeme pomaličku,
v ústech plynou známé chuti.

Koštýřem tak nabereme,
dobré vínko z úrody,
k tomu si i zazpíváme,
pěkné písně z Moravy.

Samota obklopuje bloudící duši,
proč nectí si života, proč nejraději loví kuší.
Copak už se samotou bojovat nechce,
už snad strach ji k okraji na skálu smrti nese.
Protože milovala a miluje stále
jednoho, co ze srdce udělal jí
nepovolitelný ledovce kámen.
Kráčí stále po tenkém okraji,
myšlenky na něho hlavou jí běží.
Pár minut nato nohy jí podklouzly.
Vrátit do jejího těla život, to už jde stěží.
Bezhybné tělo našli chladného rána
se vzkazem v ruce, jenž psán byl její krví:
Být bez slunce, jen v temnotě nešlo,
smrt byla jedinou cestou.

Stojím v řadě na zastávce,
vítr vlažně fouká,
na červenou nezastaví,
kolem hlav si troufá.

Límce máme zdvižené,
Řehoře je právě dnes,
nemůžem se tomu divit,
stojí s námi zmrzlý pes.

Dívka vpředu stojící,
náhle něco mající,
ruku zvedá pomalu,
je to parfém Chanelu.

Náhle vůně oblétne,
všechny kolem nás,
mezi námi proplete,
i ten pejsek štěká zas.

Ještě doma cítím vůni,
aroma už slábne,
vybaví se dívka v blůze,
jak do kabelky šáhne.

Bylo to jednou místo školy,
bylo to v den, kdy Pardubice daly dva góly.
Bylo to ve středu v Litomyšli,
věřte mi, já si nevymýšlím.

Jsi sluníčko, které mě nikdy neomrzí,
v cestě k tobě mi nic nezabrání.
Vždycky když se můj pohled na tobě zastavil,
tak na mé tváři úsměv zazářil.

Očička mi zablikala, když jsi byl u mě blízko,
nevadilo mi, že jsem vzhledem k tobě celkem nízko.
Pouhý tvůj úsměv zahřál mě na duši,
že jsem s tebou ráda, to každý odtuší.

Směju se celý den, pořád, dokonce i teď,
že jsi úžasný, to ví celý svět.
Víš, v každé situaci mě umíš rozesmát,
budeš to umět, i když ti bude padesát.

Když jsi mě objal, pustit jsem tě nechtěla,
vím, že jsem takhle uvažovat neměla.
Být u tebe blízko, líbilo se mi moc,
vydržela bych tak i celou noc.

Poslouchat tlukot tvého srdce, oči zavřít,
a čas, který plyne, co nejrychleji zabít.
Zabít proto, aby se prodloužila tahle chvíle,
kdy se ke mně život choval opravdu mile.

Jsi skvělý kamarád, nechci o tebe nikdy přijít,
nikdy tě nenechám smutného odejít.
Jsi bezva a já tě mám hrozně ráda.
Jak? No, jako perfektního kamaráda...

Na svatého Řehoře,
líný sedlák, který neoře.
To je právě tento den,
musíme jít rychle ven.

Po sněhu už žádné stopy,
ptáci pěkně zpívají,
mlha venku, jak nízké stropy,
od moře, už čápi létají.

I ten sedlák musí dbát,
zákony té přírody,
nemusí se vůbec bát,
orat pole jako vždy.

Léto se mu odmění,
budou sklízet úrodu,
nic se celkem nemění,
sklonit velkou poklonu.

Když žába hubu otevře,
a jaro přijde k tomu,
na svatého Řehoře,
těšíme se znovu!