Verše

Brečíš do noci,
topíš se
v naprosté bezmoci,
stydíš se,
zlomil ti srdce,
ale ty víš,
že miluješ ho prudce
a není skrýš,
kam by ses před ním
schovala,
tohle ti poradím:
abys dala
šanci mu všechno
napravit,
vždyť je to jedno,
chceš ním být.

Měl Marek svátek
a děda mu dal dárek.
Byl to párek,
který uměl říct jméno Marek.

Tak snad
už konečně
přijde to jaro
a s ním i teplo
na duši
také mnoho
nových radostí
překvapení
přijde
v která člověk
mnohdy věří
leč často je
vůbec netuší
tak snad
už konečně
přijde to jaro
životy se nové
stejně jako lásky
probudí
vždyť právě jemu
smutek a samota
ani chlad
stejně tak jako
lásce
vůbec nesluší
tak snad...

Říkám slovo babočka,
všude kolem létají,
motýli, ty paví očka,
oni se tak jmenují.

Z vajíčka ta housenečka,
kopřivu už okousává,
zakuklí se do klubíčka,
motýl z něho, brzy stává.

Křídla mají zbarvená,
to příroda jim dala,
očka v letkách vykukují,
když vzhůru, vzduchem plují.

Usedají na květinky,
hlavičky své sklánějí,
sladkou šťávu nektarovou,
do sytosti holdují.

Celý den jen poletují,
louku kvítí dobře znají,
kolem nás, když křídly zamávají,
očka mrknou, co něco tají?

Koleda, koleda,
Velikonoce nejsou věda.
Stačí mít pomlázku
a dostaneš hromadu pamlsků.

Milovat
znamená srdce dát
a nelitovat,
i když se to může stát.
Láska
je hybnou silou světa
a stačí
jedna jediná věta:
Miluji tě.

Stojím chvíli na rozcestí
a přemítám, kam se dát.
Hledám cestu, na které mě čeká štěstí,
nechci tam, kde hrozí pád.

Vím už kudy. Nejsem sama.
Stojí tady dávno kříž
a mně skutečnost je známa,
že na něm pněl Pán Ježíš.

Země v předjaří tam v lukách
též ze smrti povstává.
Mysl má, ač tone v mukách,
Boží lásku poznává.

Pokračování básničky

Přemýšlím o tom stále,
že rádi se máme.
Jako zázrak to je,
on mě miluje!

Tečou mi slzy,
skončilo to brzy,
jenom jsem lásku poznala
a už jsem košem dostala :-(

Tichá noc, tichá ulice,
dům u cesty, pár zvuků, z diskotéky odnaproti.
Tichá noc, na schodech milenci,
z vedlejší bytovky stojí,
noční ticho, proměnilo se rázem,
v ukrutnou až mrazivou hrůzu.
Děsivá rána, v domě zazněla,
plameny z oken, vysoko šlehají,
snaží se, kdo může, zachránit.
Snaží si, jeden druhému pomoct,
život tak křehký si zachránit.
Tichá noc, která se v mžiku,
proměnila ve velkou tragédii,
lidi, co výbuch přežili,
jeden druhého hledají.
Tichá noc, tichá a tak nešťastná,
lidi vyplašení, poranění.
Chudáci jsou v šoku, jeden druhého hledají.
Tichá noc, jeden druhého, se ptají,
co že se to vlastně stalo,
co šílence toho domu, co ho to vůbec napadlo.
Tichá noc, co blázen, toho domu,
zmařil nevinných to životů.
Ptám se, co za zrůdu, šílence, to bylo,
co způsobil, bolest, těm rodinám,
co někteří netušili, že život jejich,
se blíží, posledním to hodinám.
Proč již dříve, po opětovném upozornění,
stát nejednal,
proč toho šílence, psychopata, nevykázal,
do klece ho zavřel a přikurtoval.
Jak zbytečné tragédii,
takovému hroznému neštěstí, mohl stát zabránit,
škoda lidských, nevinných dětských životů,
které tak najednou vyhasly.
Tichá noc, uctěme památku,
malé Adélky, jejího bratříčka Radima,
a ostatních zemřelých
po velké tragedii ve Frenštátě,
aspoň minutou ticha.

(Věnováno obětem a pozůstalým z Frenštátské tragédie s přáním upřímné soustrasti)