Verše

Máme doma věcí fůru,
ale jenom ne
čarodějnou literatůru,
a co se stane
dnešní filipojakubské noci
tak tajemné jest,
budeme jen hádat moci,
že bude sjezd
přisluhovaček temných sil,
řečených čarodějnic,
který bude mít jediný cíl,
poslední drby si říct.

Nechci čekat na nikoho,
nechci čekat jen.
Nechci vidět slunce svítit,
nechci prostě ven.

Nemám na nic náladu,
nikde mě nečekejte.
Nejdu dnes na zábavu,
ani mě tu nehledejte.

Chci být prostě dneska sám,
chci se zavřít v domě.
Raděj hudbu zapínám,
chci klid prostě v sobě.

Pro nikoho nejsem doma,
zvonek dávno vypínám.
Pro nikoho prostě nejsem,
svou náladu nevnímám.

Tohle je konečná, není už cesty zpět,
moc málo času mám, tak alespoň pár vět.
Už víš, že tě miluju,
o hodinách tvůj obličej maluju.
Usínám s myšlenkou na tebe,
víš, že žiju jen pro tebe?
Když se dívám na tvé vlasy,
vidím nitky té tvé krásy.
Když se dívám na tvá ústa,
vidím růži, co tam vzrostla.
Však já jsem hledal víc, něco, pro co bych žil,
někoho, za nějž bych, i život položil.
Hledal a našel, je krásná jak květ,
chtěl bych ti věnovat, snad celý svět.
Nemůžu, ráda jiného máš,
ode mne sbohem, tady, lásko, máš.

Cítím teplotu Tvého těla,
má ústa se roztouženě chvěla.
Tvé prsty se mi do vlasů noří,
umírám touhou, Tvá ústa hoří.

Pevné a bouřlivé objetí
našich rozvášněných těl,
kdy slíbáš horoucně vzápětí
z křídel ten něžně vonný pel.

Ta křídla Pegasů,
na nichž stoupáme do nebe,
Ty líbáš mě do vlasů,
jsme vpleteni do sebe.

Žárem jsme vtaženi
tou velkou touhou,
kdy přistanem na zemi
za chvíli pouhou.

Já se ti oddala
v té hříšné noci,
srdce své podala,
teď máš ho ve své moci.

Kdo má v malíku čarodějnou literatůru,
ví, že dnešní noci se vydají na túru
ze všech koutů světa nejošklivější babice,
nastartují košťata a frrr... jsou přeci Čarodějnice!

Bosé nožky v trávě,
odpočívají tu právě.
Jsou to nožky babiček,
dědečků a dětiček.

Co šly kolem právě,
a spí tu v trávě.
Nožky bosé šly tu s věkem,
celý život kráčí světem.

Nožky malé, nožky velké,
nožky silné, nožky tenké.
Nožky, co nás nesou stále,
děkujeme, že Vás máme.

Nožky bolí, po dlouhé cestě,
nožky chodí po velkém městě.
Na nožkách je možná znát,
jak dlouhý máme život snad.

O nožky proto musíme dbát,
to už snad dlouho víte snad.
Proto, nožky naše zlaté,
ptáme se Vás, jak se máte?

Strašně krásné hnědé oči máš,
a na levé ruce prstýnek,
který už nejspíš nikdy nesundáš.

Bohužel to nejsem já, kdo ti tenhle dárek mohl dát,
pak si kleknout a jen toužebně se tě ptát:

Jestli celý život už jen se mnou býti chceš
a ty to kruté „ne” nikdy neřekneš.

Nejsem to já, vedle koho se každé ráno budíváš
a s ospalou krásou po celém těle
se na mě usmíváš.

Nejsem to já, ale chtěl bych být.
Tvá lesklá zbroj, i tvůj pevný štít.

Bránit tě před tmavou a zlou tmou,
byla bys už navždy velkou láskou mou.

Jenže ty se o tom asi nikdy nedozvíš
a u jiného muže budeš hledat skrýš.

Zlá je proto pro mě každá osamělá noc,
a ty se nikdy nedozvíš, jak miluji tě moc.

Že když jsem vedle tebe, nevnímám tvá slova,
jen užívám si tvoji blízkost zas a znova.

Že srdce opustit mé tělo chce
a vrhnout se ti do náruče.

Nemůžu dýchat, myslet, mluvit,
jen se chci celý život k tobě tulit.

Jsi moje první laska a to se nikdy nezmění,
však tvé „přátelství” je pro mě jako vězení.

Ale jsem vděčný,
že jsem mohl poznat zrovna tebe,
jen díky tobě vím, jak chutná nebe.

Kdo se vyzná v knihách čarodějných,
všimne si zajisté věcí zřejmých,
každý rok o Filipojakubské noci
slétají se nositelky zlé moci,
za tmy ven vydávat se proto není radno,
do jejich spárů člověk by se mohl dostat snadno.

Já mám psího kamaráda,
má hebounké pacičky.
Je rád, když mu drbu záda,
ten můj chlupáč maličký.

Filípek se jmenuje
a já ho mám hodně rád.
Mazlí se a raduje,
je to můj psí kamarád.

Můj Milý, pojď ke mně blíž,
Ty jsi má Láska, Ty to víš.
Můj Milý, uchop moji paži,
Tvých doteků se nikdy nenabažím.

Můj Milý, pojď ke mně blíž,
ať tlukot mého srdce uslyšíš.
Můj Milý, jsme schouleni u sebe
a právě teď stoupáme do nebe.