Škarohlídem někdo bývá,
kdo náladu, špatnou mívá.
Dívá se jak tisíc hromů,
pryč od něj, raděj domů!

Na svět bručí, nadává,
chování své, těžko ovládá.
Nic mu není po chuti,
jenom pravdu on, má bez hnutí.

Pobledlé má celé tváře,
úsměv těžko vyloudí.
Nesvede s ním žádná záře,
čas, ten všechno posoudí.

Mezi námi, tací jsou,
vídáme je denně, zas.
Po chodnících rychle jdou,
v očích jejich, žádný jas.

Naštěstí jsou v menšině,
převládá i v lidech něha,
v sobě mají velký dar,
spousta kolem nás, tu běhá.