Verše

Včera jsem se na Tebe dívala
ty jeden moudrý muži
o to větší je teď má představa
o to víc mé srdce po Tobě touží.

Nevím, zda Ti to mohu říci
však nebudu cudnou předstírat
chci s Tebou na lůžko jíti
a vášnivě se s Tebou milovat.

Líbí se mi Tvé grimasy
i analytické pochody
i Tvá dominance
chci zahnat všechny neshody.

Prostě mě, lásko, vzrušuješ
a já Tě chci hned TEĎ.

Měsíc svítí jak ve dne,
vodník na hrázi usedne,
myslí na svou vodnici,
jak čistila mu světnici,
roní slzy, klepe se,
až po hrázi sveze se
do hlubin své tůně,
kde steskem stůně.

Když vedle ní usínám,
velkou radost vždycky mám,
našel jsem ji - konečně!
Miluju ji bez výhrady,
je dokonalá, nemá vady,
budem tu pro sebe věčně.

Z mraku skáčou kapičky,
chytím je do ručičky.
Skáče jedna, skáče druhá,
brzy bude asi duha.
Když bude víc kapiček,
tak vytáhnu deštníček.
Dám si ho nad hlavičku,
nezmoknu ani trošičku.

Uvnitř je mi krásně,
mám chuť skládat básně,
asi jsem se zamilovala,
a snad už brzy nebudu sama...

Chvíle, kdy předsudky jdou stranou
a myslíš jenom na kopanou,
všichni jsou náhle přátelé
a svět se tváří vesele.

Přátelé - navždy a za všech okolností,
pevné pouto, které nezná překážek,
báječných lidí kolem sebe můžeme mít dosti,
ale jen s přáteli je lepší svět.

Byla jedna včelka,
hbitá jako střelka.
Tričko samý proužek měla,
černožlutá byla celá.
Křídla jako pavučinu,
sbírat med dá velkou dřinu.
Léta sem tam, z květu na květ,
z velké výšky obdivuje náš svět.
Kdo tu včelku, děti, zná,
odpověď mi ihned dá...
VČELKA MÁJA

Nechci chodit kolem horké kaše,
myslím, že jsem ji konečně našel...
Je to dívka mých snů,
inspirace do dalších dnů.

Stín na mou duši háže,
že láska láskou již být nedokáže.
V dobách dřívějších byla láska snad,
citem, jenž nikdo nedokázal obelhat.

Dříve ctěno její jméno bylo,
dnes se nám pro zradu zalíbilo.
Láskou nazýváme city shnilé,
aby ráno mohli jsme se cítit provinile.

Úsměvy, lži a milé řeči,
muži se nedvoří, ženy uvěří přeci.
S kapkou alkoholu může se zdát,
že s obrovskou láskou dnes budou spolu spát.

Naprosto vše mění úsvit ranní,
cítí bolest, úlevu, či pohrdání?
Dechberoucí cit spaloval muže i ženy,
jen jedna žena a jeden muž byli vyvolení.

Dnes však láska pro nic jiného není,
než pro mrzké potřeby a hrubé zacházení.

Stín na mou duši háže,
že láska láskou již být nedokáže.