Verše

Žij naplno, na nic nečekej,
za svým cílem svižně pospíchej,
pak budeš mít z každého dne,
který jsi prožil, pocity opojné.

První láska je jako květ,
co jednou utrhneš, již nevrátíš zpět.

Kytici veršů jen pro tebe jsem psal
s citem a láskou ji jen něžně vázal
voní létem, tu vůni krásnou poznal
ta chvíle lásky, v kytici kvetoucí jen zůstal.

Je tvá, tu něhu jen v dlani mám
jemně ji držíš a na tu krásu se dívám
pohledem zasněným a své city znám
jen do ouška potichu její jméno šeptám.

Stuha, co barvu lásky tak rudou má
líčka červenají a náruč jen objímá
ty rty vlahé jen za rosy líbám svýma
kytice kvete krásou, ta se z lásky přijímá.

Modrých těch pár chrp létem voní
seno na kopkách usychá, cítím v dlaních
obloha lesk hvězd a noc rosu roní
tak krásně chutná ten půvab milování.

Pokračování básničky

Jediný nemá odstín šedi,
na prstu bílém, prsten z mědi.
Jeho barva červená je zášť,
kterou schováš pod temný plášť.
Tóny okolo jsou černé a šedé,
ani né moc světlé a bledé.
Jen tmavý prostor s prstenem,
a šepot hlasu: „Světlo, ztem.”
Teď oko mé uvidělo mžik světla,
pak ale došlo mi, že jsem se spletla.
Pak ale zas... a zas,
vítr nefoukal a přes to se mi pohl vlas.
V tu v temném koutě spatřím,
a pohybem ruky z něčeho prach zvířím.
V tom temném koutě stojí stůl,
a jakoby ho podpírala podivná hůl.
Na stole rudá růže leží,
jde z ní vůně sladká a svěží.
Hned jak jsem ji ucítila,
v tu dobu i na těle teplo pocítila.
Do prostoru vnikla zář,
a já najednou uviděla svoji tvář.

Přátelé,
s nimi jsou chvíle veselé,
nuda mizí,
člověk plnými hrstmi sklízí
to nej,
co může mu dát svět celej.
Přátelství,
je opojnější než vítězství.

Různé tvary mají,
občas nás i rozesmívají,
to když připomínají prdelku
nebo vnadnou modelku,
příroda je umělkyně,
ale my je stejně sníme.

Chlupaté knedlíky
se zelím
od mojí maminky
jsou uměním.
Na jazyku
se rozplývají,
v mžiku
do krku padají.
Nemůžu si pomoct,
musím se cpát,
mám totiž moc
knedlíky rád.

Jede traktor, jede do hor,
traktoristu čeká brambor,
až ze dvířek vyskočí,
hlava se mu zatočí,
po bramboru uklouzne,
jazyk na zem vyplázne.

S létem přicházejí jahody
a chvíle červené lahody,
utrhnout a do pusy dát,
kdo by je neměl rád,
cpou se jimi velcí, malí,
všichni si na nich pochutnali.

Pod hvězdnatou oblohou,
kam jen milenci mohou,
vidím nás, jsme tam spolu
a míříme ruku v ruce domů.