Zamilované básničky

Každé srdce jednou pozná lásku,
však vezmeme to od začátku.

Líbit se může člověku každý,
ale láskou si člověk nemůže být jistý.

Láska je nemoc vážná,
léčba ale není možná.

Láska má své příznaky,
nejsou na ně léky.

Bůh lásky je Amor,
na zamilované páry dává pozor.

Když šíp Amorův srdce trefil,
přesto ho neporanil.

Pokračování básničky

Jsi rozkvetlá květina, jsi voda v lesních bystřinách,
jsi voňavá, jsi milá, jsi krásná jak lesní víla.
Jsi louka různobarevných květů,
jsi kalich něhy a nepřeberných citů.
Jsi laň, co chodí do lesní studánky pít,
já chtěl bych jen chvíli tou studánkou být.
Cítit aspoň chvíli dotek Tvých horkých rtů
na vlhkých rtech mých,
pak se změnit v orla a zmizet v oblacích.
Odcházíš od studánky, ztrácíš se v tmách,
pak se náhle změníš v dívku,
co ztratila se v lesních houštinách.
Bloudíš lesním královstvím do kopce a z kopce,
vidím strach v očích Tvých,
snad hledáš průvodce.
Objevím se znenadání, oči Tvé se rozzáří,
pak tě chytnu za Tvé ruce, jdeme lesní pasáží.
Dojdeme na tiché místo, pokládám Tě do mechu,
Ty se tiskneš na mé tělo, sotva lapám po dechu.
Jsi tak vášnivá, tak něžná,
jsi pro mě lesní kněžna,
jsi kniha moudrosti, jsi každý nový den,
v tom kohout zakokrhá, probouzím se,
byl to krásný... ale přeci jen sen.

Hubička je milý dárek,
celý svět ji zná,
je to první krůček,
láska, kterou dívce chlapec dá.

Přede mnou lesní pěšina,
já po ní kráčím sama.
Přemýšlím a rozjímám,
myslím na svého pána.

Na něj, jenž mi způsobil
dlouhé bezesné noci,
na něj, jenž tu se mnou byl,
nyní již nemůže moci.

Na něj, který zavinil,
že víčka se mi klíží,
kvůli němuž nejde spát
a půlnoc už se blíží.

Jak jen se stane tahle věc,
která v plánu není,
je to jako velká klec,
v níž jsme uvězněni.

Pokračování básničky

Tahle básnička je psaná od srdíčka
pro toho, co na něj myslím, když zavírám víčka,
pro toho, co je nad všechny poklady světa,
pro toho, kterému patří má věta:
Lásko, jsi pro mě vším,
že miluji tě, už dobře vím.

Vítr si pohrává s prameny Tvých vlasů,
stojíš na pláži u moře, ukazuješ svou ženskost a svou krásu.
Vlnka za vlnkou naráží do břehu,
ty vlny jsou jak kůň, co nutí ho do běhu.
Příboj si šumí svou písní moře,
přináší štěstí, odnáší hoře.
Sundáváš šaty, leháš si do písku,
chtěl bych být vzpomínkou v Tvém dívčím notýsku.
Chtěl bych být vlnou v mořském příboji,
celou Tě zahalit v pěnivém závoji.
Pokropit Tvé nahé tělo sprškou slz a citů,
pak se vrátit zpátky, zmizet v mořském krytu.
Vlnky se objevují a zase mizí,
cítím to tak jak ty, nejsme si cizí.

Dva obláčky vedle sebe,
jeden jsem já, druhý kus Tebe.
Pojďme splynout v jeden mrak
a vznést se spolu do oblak.
Poplujeme nad horami,
my dva spolu, jen my sami.
Vzneseme se do vesmíru,
minem ozonovou díru.
Pan Kepler by z nás radost měl,
on by to tak jistě chtěl -
plout zrovna tak jako my
a psát nebeské zákony.
A až slunce zapadne
a hvězdy začnou zářit,
mě myšlenka napadne,
co já toužím s Tebou zažít.
Až měsíc bude svítit z nebe,
sním o tom, mít Tě vedle sebe.
Na svém těle cítit Tvoje ruce,
slyšet tlukot Tvého srdce,
nemůže to pravda být,
že bys neměl žádné mít.
Pojď splynout v jednom objetí,
po celá dlouhá staletí...

Lásky jsou krátké, někdy záhadné,
jenom se štěstím žít je nesnadné.
Každý si svou cestu hledá,
sám všedním dnům teď cestu otvírám.

Páteční den pod mrakem
byl pro mne malým zázrakem.
Já přála si být milována,
být v objetí svého pána,
jenž k sobě si mě připoutal,
aniž své slovo kdy by mi dal.
Co to zlomilo se ve mně,
že když líbá, ač tak jemně,
já do hlubiny propadám se
a ač nevěřím, přesto zdám se,
být šťastná pro tu slastnou chvíli,
pro niž jsme se narodili.
Já, jenž svoje city skrývám,
já, jenž vesměs chladná bývám,
zdám se býti odevzdána
v náručí tohoto pána.

Pokračování básničky

Kdyby pravda byla vše a láska snění.
Já bych se ke spánku uložil a nebyl k probuzení.