Smutné básničky

Jen krátce tu byl,
mou hlavu pomýlil,
mé srdce okouzlil,
kam se vytratil?

Kolik lidí ještě zklamat musí??
Lidé jako on se mi hnusí!
Kdybych to předem věděla,
ani kolo bych si o něj neopřela...

Proč nám to nevyšlo?
Proč štěstí nepřišlo??
Proč všechno skončilo???
Copak to pěkné nebylo????

Na pomníku
lásky naší
několik otazníků
mě straší.
Co se dělo,
snad ani vědět nechci,
smysl by to nemělo,
jen samý kecy.

Milovala, já jsem milovala,
souhra náhod mi ho vzala,
toho, co jsem měla tak ráda,
životní lásku, nejlepšího kamaráda.
Teď v koutku pláču usedavě
a pomalu umírám uvnitř v hlavě.

Svět náhle potemněl
a já jsem zapomněl,
jak chutná štěstí,
nechávám se nésti
proudem trpkých chmur,
nejhorší z nočních můr
je tu jak vyšitá,
láska je složitá!

Kapko, jež zemi přinášíš vláhu
Řekni, co cítím, má ještě váhu?
Větře, co volně si všude vlaješ
Není mé doufání opřeno o lež?
Hory, jež dotýkáte se nebeských výšin
Nenastal teď čas pro odvážný čin?
Hluboké jezero, kde dno je záhadou
Proč můj život není rozkvetlou zahradou?
Růže, co lákáte krásou, bodáte trny
Proč jsou mé oči slz plny?
Duho, jež mnoha barvami hraješ
Proč nedostaneš, co si přeješ?
Noc, co unáší do snů všechny stejně
Proč milovat lze marně, leč neochvějně

Dívku sladkou jako med
potřeboval bych teď hned.
Místo toho jenom toužím
a doma se smutkem soužím.

Růže má štěstí,
že může kvésti,
já to taky uměla,
ale potemněla
v mém srdci záře,
měla jsem lháře,
už odešel,
bohudík, bohužel.

Proč mě jen nevnímá,
společné chvíle zapomíná,
už pro ni nejsem nic,
ač mám ji rád čím dál víc.