Smutné básničky

Kdo o lásku přišel
a novou nenašel,
z toho smutek čišel
všude, kudy šel.

Teplou kávu dala jsem si v bistru,
vyhnula jsem se obloukem našemu místu.
Je to pryč, to se nevrátí,
šťastný je ten, co nic neztratí...

V duchu říkám si: svět je krásný,
jako místo pro umučení,
očistec pro hříšníky nespásný...
mně tu vážně dobře není...

Proč miluju tu, která mě ne?
Proč vždy hluboko do srdce se mi šíp zabodne?
Proč v lásce víc bolesti než štěstí je?
Proč člověk doplácí na to, že miluje?

Životem v poklusu a s láskou v mínusu,
zpátky se dívám...
Proč dělám jen chyby, co se mi nelíbí,
výčitky mívám...
Jsem problémů stálice a vnímám velice,
že neplní se mi sen...
Dělám špatná rozhodnutí, do kterých mě někdo nutí,
a v duchu pak křičím jen...

Je to strach či zloba, či zatracená doba,
nebo jen výmluva...
Já bojím se lásky a vnímám první vrásky,
a začínám od znova...
Čas, ten rány léčí a chce i slzy něčí,
vlastně chce ty mé...
Jsem teď zase sama, v srdci velká rána,
chci křičet nahlas nééé...

Proč to mužské ego, umí rozdělit jednou ve dvou,
proč nemá svědomí...
Ty máš mysl jasnou, prý mě neumíš udělat šťastnou,
prý už to nejsme my...
Ty chceš mít všechno hned a tím rozbořil jsi můj svět,
ale já jsem jiná...
Chci tvůj čas, ne peníze, já mám o lásce jiné vize,
tak kde je vlastně vina...

Pokračování básničky

Mám v srdci květ
a rád bych ti ho dal,
proklínám svět,
který mi tě vzal.

Kdyby láska byla
vše, o čem jsem snila,
nebyla bych smutná
a odborná pomoc nutná.

Kdyby láska chtěla,
svět by obletěla
ani ne za vteřinu,
řekněme si na rovinu,
že na lásku nic nemá,
tak proč je ke mně němá??

Ukápla slza horká jako láva,
myslela, že bude pro něj ta pravá...
Holčičko, co když zklame tě???
Nemůže... nesmí... jsem poslední na světě...

Moje srdce už jen naříká,
svět přišel o dalšího básníka,
proč jen nám osud nepřeje
a v srdci nás láska nehřeje...