(Kdys dávná, hluboce věnována jednomu vzácnému básníkovi)

Nedá se žít!
Den za dnem vítá mne a šeptá: „Tak jen vkroč!”
Tak jdu a kráčím,
s váháním hledím,
jít směrem, kterým svým tichem vést se dám.
Řekněte, proč,
jen, zdali smím se ptáti,
proč, o čem duše sní,
to vyprchá a ztratí
tu záři, jež krášlila,
sen, v němž jsem ožila
a již už nikdy víc já nesžiji se s Ním!
A zas den za dnem, ve snaze mne tu těšit,
vítá a nabízí mi ty své křehké krásy
a já v každém úsměvu vzbuzení,
přemítám, co v snění
bylo a mohlo být,
když Sen chtěl by se naplnit!
Tak už mne nevítejte, mé dny,
nezdravte mne již
a uzavříti vrátek mně umožněte, křehké!
Já nestěžuji si a nepláču, že to nemám lehké.
Jen skromně žádám vás,
splňte mi přání mé, když Snění
již nedá se žít!