Básničky 1801 - 1810 / 2167
Sevřená pěst, slzy v očích.
Husí kůže, zima, mráz.
Zaťaté zuby, rychlá chůze.
Je to tady znova, zas.
Utéct se nedá, čekat vůbec.
Zrychlený dech, hrůza, strach.
Nemůžeš uhnout, přeskočit, podlézt.
Čeká Tě bankrot, konec, krach.
Husí kůže, zima, mráz.
Zaťaté zuby, rychlá chůze.
Je to tady znova, zas.
Utéct se nedá, čekat vůbec.
Zrychlený dech, hrůza, strach.
Nemůžeš uhnout, přeskočit, podlézt.
Čeká Tě bankrot, konec, krach.
Bůrajů našu starů pec,
bylo ně dobře u ní.
Sušili zme tam jalovec
a měla plno vůní.
Bůrajů našu starů pec,
čas teho tolik vzal,
ve světě nigde, nigde přec
sem sa tak neohřál.
Bůrajů u nás starý stůl,
bylo ně dobře s ním,
červený muškát na něm schnul,
voněl tam rozmarýn.
Bůrajů u nás starý sad,
otec ho sadili.
Šumí ně zbohem nastokrát.
Zbohem ty rozmilý.
Ale tu našu starů pec,
hladím tu tajak loni,
už nigdy nebude nám péct,
už nigdy nezavoní.
Jakůsi stopu po životě
nechává každá věc.
Nechte ňa chvíli o samotě.
Bůrajů našu pec...
bylo ně dobře u ní.
Sušili zme tam jalovec
a měla plno vůní.
Bůrajů našu starů pec,
čas teho tolik vzal,
ve světě nigde, nigde přec
sem sa tak neohřál.
Bůrajů u nás starý stůl,
bylo ně dobře s ním,
červený muškát na něm schnul,
voněl tam rozmarýn.
Bůrajů u nás starý sad,
otec ho sadili.
Šumí ně zbohem nastokrát.
Zbohem ty rozmilý.
Ale tu našu starů pec,
hladím tu tajak loni,
už nigdy nebude nám péct,
už nigdy nezavoní.
Jakůsi stopu po životě
nechává každá věc.
Nechte ňa chvíli o samotě.
Bůrajů našu pec...
Život je jen hra,
osud si s námi pohrává.
A ani hvězda nepadá,
jak si mohu něco přát,
když nevidím hvězdu padat?
Co mi schází?
Proč se má duše trápí?
Nikdo mě neutěší,
nikdo nepochopí...
Smrt mě už skoro má,
skoro mě objímá
a já jsem jen utrápená...
Vždyť láska zraňuje,
tak proč existuje?
Láska se skládá jenom ze lží,
kluci nemají odvahu říct to do očí!
Je to jen bolest, smutek a trápení,
ty rány se nikdy nezahojí,
jsou to jizvy do smrti.
osud si s námi pohrává.
A ani hvězda nepadá,
jak si mohu něco přát,
když nevidím hvězdu padat?
Co mi schází?
Proč se má duše trápí?
Nikdo mě neutěší,
nikdo nepochopí...
Smrt mě už skoro má,
skoro mě objímá
a já jsem jen utrápená...
Vždyť láska zraňuje,
tak proč existuje?
Láska se skládá jenom ze lží,
kluci nemají odvahu říct to do očí!
Je to jen bolest, smutek a trápení,
ty rány se nikdy nezahojí,
jsou to jizvy do smrti.
Přes oči černou pásku,
nemůže vidět lásku...
Proč jen mi to teda udělal
a moje srdce si bezostyšně vzal...
Teď chybí mi, co nejhezčí jsem měla,
jako bych taky neviděla...
nemůže vidět lásku...
Proč jen mi to teda udělal
a moje srdce si bezostyšně vzal...
Teď chybí mi, co nejhezčí jsem měla,
jako bych taky neviděla...
Mám ho tak ráda, až srdce mi buší,
když ho vidím na nádraží.
Jenže já vím, že on mě nechce,
co s tím mám dělat, když mě bolí srdce.
Jedna kamarádka z ulice,
myslím, že ho balí velice.
Ach, co já mám dělat,
tak bože, prosím poraď.
když ho vidím na nádraží.
Jenže já vím, že on mě nechce,
co s tím mám dělat, když mě bolí srdce.
Jedna kamarádka z ulice,
myslím, že ho balí velice.
Ach, co já mám dělat,
tak bože, prosím poraď.
Všude píšu tvoje jméno,
křídou na zeď, na podlahu nebo nožem do koláče,
do písku, co déšť už smáčel,
do prachu, co vítr odvál někam pryč.
Všude píšu tvoje jméno,
těch pět malých písmenek,
která možná navenek
vypadají kostrbatě.
Teď jsou všude,
v louži, v blátě,
čmárám si je na oblohu,
to je všechno, jen to mohu.
Všude píšu tvoje jméno,
píšu nohou, špičkou boty
a při tom si myslím: „CO TY?”
Zbylo jen 5 písmenek.
Zase píšu tvoje jméno:
Píšu rukou, bříšky prstů
na zrcadlo od páry
a zas tužkou na kus listu
skládám si ho do řádky.
Tvoje jméno a s ním tebe.
Tebe, tvých pět písmenek,
zapomněl jsi, mě to zebe,
zebe, no a navenek
mi slzy vrývají do tváře tvé jméno.
křídou na zeď, na podlahu nebo nožem do koláče,
do písku, co déšť už smáčel,
do prachu, co vítr odvál někam pryč.
Všude píšu tvoje jméno,
těch pět malých písmenek,
která možná navenek
vypadají kostrbatě.
Teď jsou všude,
v louži, v blátě,
čmárám si je na oblohu,
to je všechno, jen to mohu.
Všude píšu tvoje jméno,
píšu nohou, špičkou boty
a při tom si myslím: „CO TY?”
Zbylo jen 5 písmenek.
Zase píšu tvoje jméno:
Píšu rukou, bříšky prstů
na zrcadlo od páry
a zas tužkou na kus listu
skládám si ho do řádky.
Tvoje jméno a s ním tebe.
Tebe, tvých pět písmenek,
zapomněl jsi, mě to zebe,
zebe, no a navenek
mi slzy vrývají do tváře tvé jméno.
Kdybych tak mohl vrátit čas
a vidět v tvých očích zase jas,
nebavit se jen o mně a o tobě, ale o nás...
Ach, kde jsou ty časy,
kdy hladil jsem ti vlasy
a společně zněly naše hlasy...
Pořád tě miluju, to si můžeš být jistá,
má láska jak lilie je úplně čistá,
však osud už nám asi stejné chvíle nenachystá...
a vidět v tvých očích zase jas,
nebavit se jen o mně a o tobě, ale o nás...
Ach, kde jsou ty časy,
kdy hladil jsem ti vlasy
a společně zněly naše hlasy...
Pořád tě miluju, to si můžeš být jistá,
má láska jak lilie je úplně čistá,
však osud už nám asi stejné chvíle nenachystá...
Byl krásný den,
poslední den,
kdy jsme šli ven.
Koukám jí do očí
a v tom mi v hlavě
celej život poskočí...
Mám ji rád,
v srdci mi zůstane napořád.
Připadá mi,
že jsem byl pro ni jen kamarád,
který jí nesměl říct,
že ji nemá rád...
Proč to není sen?
Proč to byl poslední den?
Proč jel bych za ní?
Když už mě ani neocení...
poslední den,
kdy jsme šli ven.
Koukám jí do očí
a v tom mi v hlavě
celej život poskočí...
Mám ji rád,
v srdci mi zůstane napořád.
Připadá mi,
že jsem byl pro ni jen kamarád,
který jí nesměl říct,
že ji nemá rád...
Proč to není sen?
Proč to byl poslední den?
Proč jel bych za ní?
Když už mě ani neocení...
Moje letní setkání
bylo jako první líbání.
Byla krásná jako květ,
se kterým bych se jen tak nezaplet.
Měla ráda básničky,
oči jí zářily jako skleničky.
Milovala krásná slova,
byla to vdova.
Vdova po otci dvou dětí,
jak ten čas letí.
Byl jsem pro ni jen smetí,
chtěl jsem s ní mít hodně dětí.
Proč píšu tato slova,
nedokážu se po druhé zamilovat.
Ona zradila mé city,
nemá cenu na tom světě býti.
bylo jako první líbání.
Byla krásná jako květ,
se kterým bych se jen tak nezaplet.
Měla ráda básničky,
oči jí zářily jako skleničky.
Milovala krásná slova,
byla to vdova.
Vdova po otci dvou dětí,
jak ten čas letí.
Byl jsem pro ni jen smetí,
chtěl jsem s ní mít hodně dětí.
Proč píšu tato slova,
nedokážu se po druhé zamilovat.
Ona zradila mé city,
nemá cenu na tom světě býti.
Básničky 1801 - 1810 / 2167
Nastavení Počet na stránku: 1 | 5 |- 10 -| 15 | 30 | 50 | 100
Řadit podle: přidání -| hodnocení | posílanosti | délky | názvu | náhody
Verš: nezáleží -| střídavý ABAB | sdružený AABB | přerývaný ABCB | krátký AA | volný ABCD
obkročný ABBA | různý Autorské: nezáleží -| ano | ne
Filtr obsahu: odblokovat lechtivé | odblokovat sprosté | odblokovat nechutné | odblokovat drsné
SMS filtr: ne -| 1 Vodafone | do 2 | do 5 | 1 T-Mobile | do 2 | 1 O2 | do 2 | 1 SR | do 2
( Při současném nastavení se některé básničky nezobrazují. ) ( zobrazit všechny )
© 2009-2026 www.verse.cz | Zveřejňování děl jinde je bez souhlasu autora zakázáno!!! | Pište nám na info@verse.cz
» Soukromí » Letem.cz - další naše weby » Spřátelené weby
» Anekdoty | Hlášky z filmů | Legrace | Pranostiky | Přání | Přísloví | Psí jména | Psí kalendář | Ráj SMS | Textíky | Užitečné informace | Vtipy