Básničky o smutku a stesku

Jen tak mne tu nechal,
samota vzpomínkami pálí,
pohled můj upínám do dáli.
Tak jako vlaštovka na zimu se vydá,
skutečnost s minulostí se střídá.
V podzimním listí zahalená,
schoulená v klubíčku,
čeká na jemné pohlazení,
snůška smutku v košíčku.
Samotná ve velkém světě.
Lásko, pro sebe chtěla bych tě.
Nesplnitelné přání.
Před mojí fantazií uhání
jak pár divokých koní.
Před mojí fantazií přivírá dveře,
nepovolí koním otěže.
Návrat do šedavé reality,
ač venku listí plné barev.
V mysli mé převládá šeď
naivní horské protěže.
Pod vzrostlým stromem na pláni,
v podzimním listí zahalená,
schoulená nahá žena.
Vztahuje po své lásce ruce,
po romantice toužící pulzující
srdce,
vzdálenost je přítěží.
Dnešní svět zhořkl náhle.
Žádné velké loučení,
žádné romantické líbání.
Jen tak mne opustil,
samota vzpomínkami pálí.

Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.

Umdlévající hranice v hloubi míst,
co já zvu svědomím,
celoživotní pranice a mít co jíst,
a soustavný boj s okolím.

Neutuchající naděje a hrdinství
je posledním slovem slovníku,
jen papírové závěje a šílenství
jsou zlatým tesáním v pomníku.

Láska, byť natolik zdá se složitá,
je jednou velkou neznámou,
loutka, co drogou celá je naditá,
se možná zítra stane mámou.

Úcta a pokora
k zázrakům všedního světa?
Jen prostá nevěra k tomu,
co příroda rodila léta.

Umírá všechno kolem,
a umírá všechno v nás,
umírá naše víra,
a jediné slunce ztrácí jas.

Nechci znát tenhle druh
a zavírám před ním oči,
uzavřel jsem už kruh,
před hrůzami, co se kolem točí.

Jen stavím věty ubohé,
ze slov jen nejvšednějších,
a myslím, že je bláhové,
že my jsme z tvorů nejchytřejších.

I ve smrti je kousek krásy,
šeptají mi divné hlasy,
jsou z jiného světa asi,
chtějí mě svést z mojí trasy.

Už nešeptaj, řvou, až rvu si vlasy,
v slzách smáčím svoje řasy,
skončily už zlaté časy.
Tak proč bych klidu nedopřála si.

Tvou tvář, co snad tesal sám mistr
- jež vyzná se v etice...
Jak svatý obrázek a prudký twister
- abstraktně zachycen na skice.

Tvé vlasy jemné, voňavé,
splývají tobě do týla.
Bělostný úsměv, oči jásavé
- jsou jak hebká křídla motýla.

Když - přišla mi, psaná v mobilu,
ta strašná, osudová věta:
„K žití nenacházím už sílu,
proto odcházím z tohoto světa...”

A já v tu strašnou hodinu,
ztratila fajn kamaráda,
co měl rád naši rodinu
- a toho, co měla i já ráda.

Byl jsi, můj kámo, „dobrý týpek”,
co zamotal mi hlavu,
fajn a hnedle pro každý vtípek,
- já teď ve vzpomínkách plavu...

V těch nekonečných vzpomínkách
- tam, kde jsou lidé, v mém srdci pro mě milí,
kde nepřestávám cítit strach,
kéž bych mohla zvrátit tu danou chvíli.

To, co ve mně neusnulo,
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.

Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.

Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.

Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.

V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.

Nesmířena s tvou nemocí a skonem,
ve snu tě žalostně volám telefonem.
Telefon, jež spojí „dva rozdílné světy”,
noc co noc v něm znějí mé prosebné věty:

„Miláčku, máš se? Vrať se, moc mi chybíš.”
A ty do telefonu ptáš se a vždycky se mým slovům divíš.
Přijdeš - a já povídám: „Kdes byl? Tys neumřel, moje lásko?”
A ty odpovíš: „Neboj, jsem stále s tebou, má sedmikrásko.”

Jsi šťastný - a jen záříš...
a já radostně tě objímám...
Ráno vzbudím se - pusto na polštáři...
jen v rukou tvou přikrývku mám.

Je to vždy smutné probuzení,
když zjistíš, že kdo tě miloval, už s tebou není.
Jsem opět sama, celý dlouhý den
s tvým nekonečně krásným romantickým snem.

Ó, tanči, duše má, dokud máš tělo,
k čemu by ti jinak býti mělo?
V klidu ať leží mrtvé v hrobě.
Já chci však tančit i v té době,
kdy mysl plní vzpomínky.
Ať víří kolem plamínky!
Než noc se změní ve svítání,
já učiním je světluškami.

„Usínám v objetí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.

Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.

Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.

Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.

Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”

A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.

Ona ho miluje,
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.

Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.

Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.

Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.

On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.

Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.

Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.

Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.

Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.

Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.