Básničky 1741 - 1750 / 2167
To, co ve mně neusnulo,
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.
Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.
Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.
Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.
V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.
Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.
Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.
Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.
V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.
Nesmířena s tvou nemocí a skonem,
ve snu tě žalostně volám telefonem.
Telefon, jež spojí „dva rozdílné světy”,
noc co noc v něm znějí mé prosebné věty:
„Miláčku, máš se? Vrať se, moc mi chybíš.”
A ty do telefonu ptáš se a vždycky se mým slovům divíš.
Přijdeš - a já povídám: „Kdes byl? Tys neumřel, moje lásko?”
A ty odpovíš: „Neboj, jsem stále s tebou, má sedmikrásko.”
Jsi šťastný - a jen záříš...
a já radostně tě objímám...
Ráno vzbudím se - pusto na polštáři...
jen v rukou tvou přikrývku mám.
Je to vždy smutné probuzení,
když zjistíš, že kdo tě miloval, už s tebou není.
Jsem opět sama, celý dlouhý den
s tvým nekonečně krásným romantickým snem.
ve snu tě žalostně volám telefonem.
Telefon, jež spojí „dva rozdílné světy”,
noc co noc v něm znějí mé prosebné věty:
„Miláčku, máš se? Vrať se, moc mi chybíš.”
A ty do telefonu ptáš se a vždycky se mým slovům divíš.
Přijdeš - a já povídám: „Kdes byl? Tys neumřel, moje lásko?”
A ty odpovíš: „Neboj, jsem stále s tebou, má sedmikrásko.”
Jsi šťastný - a jen záříš...
a já radostně tě objímám...
Ráno vzbudím se - pusto na polštáři...
jen v rukou tvou přikrývku mám.
Je to vždy smutné probuzení,
když zjistíš, že kdo tě miloval, už s tebou není.
Jsem opět sama, celý dlouhý den
s tvým nekonečně krásným romantickým snem.
Ó, tanči, duše má, dokud máš tělo,
k čemu by ti jinak býti mělo?
V klidu ať leží mrtvé v hrobě.
Já chci však tančit i v té době,
kdy mysl plní vzpomínky.
Ať víří kolem plamínky!
Než noc se změní ve svítání,
já učiním je světluškami.
k čemu by ti jinak býti mělo?
V klidu ať leží mrtvé v hrobě.
Já chci však tančit i v té době,
kdy mysl plní vzpomínky.
Ať víří kolem plamínky!
Než noc se změní ve svítání,
já učiním je světluškami.
„Usínám v objetí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.
Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.
Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.
Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.
Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”
A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.
Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.
Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.
Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.
Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”
A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.
Ona ho miluje,
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.
Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.
Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.
Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.
On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.
Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.
Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.
Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.
Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.
Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.
Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.
Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.
Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.
On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.
Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.
Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.
Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.
Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.
Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.
Milovala jsem Tvůj smích,
v očích jsi měl zelenavou barvu lopuchu.
I motýl by tou pestrou krásou zpych.
Proč skonal jsi tak mladý, Ty můj zloduchu?
Večer, když uléhám sama k spánku,
volám Tě zoufale ve snu zpátky.
Jen tma mě hladí v lehkém vánku,
ve dne zas čekám, kdy vejdeš domů vrátky.
Slzami promočený polštář trochu studí,
vím, že ač „neviditelný”, jsi můj druhý stín.
Samota a beznaděj mě každé ráno budí,
po Tobě zůstal mi - náš vytoužený syn.
I on má zelenavé oči barvy lopuchu,
když podívám se na něj - vidím Tebe.
Je Ti tak podobný - Ty můj zloduchu.
Jsem ráda, že jsi mi „v něm”
zanechal i kousek sebe.
v očích jsi měl zelenavou barvu lopuchu.
I motýl by tou pestrou krásou zpych.
Proč skonal jsi tak mladý, Ty můj zloduchu?
Večer, když uléhám sama k spánku,
volám Tě zoufale ve snu zpátky.
Jen tma mě hladí v lehkém vánku,
ve dne zas čekám, kdy vejdeš domů vrátky.
Slzami promočený polštář trochu studí,
vím, že ač „neviditelný”, jsi můj druhý stín.
Samota a beznaděj mě každé ráno budí,
po Tobě zůstal mi - náš vytoužený syn.
I on má zelenavé oči barvy lopuchu,
když podívám se na něj - vidím Tebe.
Je Ti tak podobný - Ty můj zloduchu.
Jsem ráda, že jsi mi „v něm”
zanechal i kousek sebe.
Už se zas ten úděl vrací,
já vím, že tě znovu ztrácím,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Marné jsou tvé všechny sliby,
vždy jsem dělal jenom chyby,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Vždyť tě vidím, jak se těšíš,
až půjdeš domů sama,
vždyť tě vidím, jak se těšíš,
jako malá.
Ztrácíš se jak bílá pára,
to se stává, marná sláva,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Zbyl mi jen plášť po tvé mámě,
nech ten pláč na jiné rámě,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš...
já vím, že tě znovu ztrácím,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Marné jsou tvé všechny sliby,
vždy jsem dělal jenom chyby,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Vždyť tě vidím, jak se těšíš,
až půjdeš domů sama,
vždyť tě vidím, jak se těšíš,
jako malá.
Ztrácíš se jak bílá pára,
to se stává, marná sláva,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš.
Zbyl mi jen plášť po tvé mámě,
nech ten pláč na jiné rámě,
dnes tě vidím naposled
a ty to víš...
Proč pro mě ty jsi cizí,
proč kvůli tobě i brečím,
proč ty jsi ten jediný, ten nenahraditelný.
Vždy, když tě vidím, srdce mi buší až k uším.
Vidíme se jen málo, ale stojí to přece za to.
Má tvář mi září, ale jen když tě spatřím.
proč kvůli tobě i brečím,
proč ty jsi ten jediný, ten nenahraditelný.
Vždy, když tě vidím, srdce mi buší až k uším.
Vidíme se jen málo, ale stojí to přece za to.
Má tvář mi září, ale jen když tě spatřím.
Proč tančím sama,
když Tebe mám ráda,
proč vstávám samotinká,
když s Tebou má duše spinká,
proč bloudím sama dnem,
když pořád myslím na Tebe jen...
Kéž bys tu teď byl
a úsměv mi vykouzlil.
když Tebe mám ráda,
proč vstávám samotinká,
když s Tebou má duše spinká,
proč bloudím sama dnem,
když pořád myslím na Tebe jen...
Kéž bys tu teď byl
a úsměv mi vykouzlil.
Sám na břehu stojím,
kámen na krku mám.
Sám sebe se bojím,
nevím, co udělám?
Ta propast zrádná je
a já tu stojím,
strašně je hluboká
a já se bojím.
Bojím, co bude dál...?
Uááá...
kámen na krku mám.
Sám sebe se bojím,
nevím, co udělám?
Ta propast zrádná je
a já tu stojím,
strašně je hluboká
a já se bojím.
Bojím, co bude dál...?
Uááá...
Básničky 1741 - 1750 / 2167
Nastavení Počet na stránku: 1 | 5 |- 10 -| 15 | 30 | 50 | 100
Řadit podle: přidání -| hodnocení | posílanosti | délky | názvu | náhody
Verš: nezáleží -| střídavý ABAB | sdružený AABB | přerývaný ABCB | krátký AA | volný ABCD
obkročný ABBA | různý Autorské: nezáleží -| ano | ne
Filtr obsahu: odblokovat lechtivé | odblokovat sprosté | odblokovat nechutné | odblokovat drsné
SMS filtr: ne -| 1 Vodafone | do 2 | do 5 | 1 T-Mobile | do 2 | 1 O2 | do 2 | 1 SR | do 2
( Při současném nastavení se některé básničky nezobrazují. ) ( zobrazit všechny )
© 2009-2026 www.verse.cz | Zveřejňování děl jinde je bez souhlasu autora zakázáno!!! | Pište nám na info@verse.cz
» Soukromí » Letem.cz - další naše weby » Spřátelené weby
» Anekdoty | Hlášky z filmů | Legrace | Pranostiky | Přání | Přísloví | Psí jména | Psí kalendář | Ráj SMS | Textíky | Užitečné informace | Vtipy