Básničky o náboženství

Tam, kde kdysi stál Babylon,
je holá pláň.
Kde pyšně věž se tyčila,
člověk má prázdnou dlaň.

Nestavme věže již
z pýchy a neřestí,
stavme je na skutcích
z lásky a přátelství.

Stavme je v naději
na milost nejvyšší.
Zajisté, Pane náš,
prosby nám vyslyšíš.

Oslavme, Pane, jméno Tvé
v úctě a pokoře.
Pro čistá srdce vždy
nebe se otevře.

Kéž jenom z lásky tu
věže až k nebi jsou,
v modlitbách s cheruby
chcem stoupat za Tebou.

Až k nebesům most
se v mysli mé vine.
V tom jitřním čase
modlitba jako řeka plyne.

Ač všechno zrána
studí a zebe,
v modlitbě prosím
teď, Maria, Tebe.

Jak vzácný most
mně růženec zdá se.
Skrz Tebe, Maria,
cesta je k spáse.

Tím hvězdným mostem
cesta je dána.
Na jeho konci snad
k nebesům brána.

Pokračování básničky

Rudé korálky jeřabin
se lesknou ve slunečním svitu
jak před dávnými léty kapky krve
křesťanských mučedníků.

Laskavé ticho podzimní
tu všude kolem vládne.
Ovoce v sadech ještě voní,
však listí stromů zlátne.

Oříšky z lísek rozjasní
tu tesknou náladu.
Ćlověk tak nerad opouští
potůček, les i zahradu.

V tom teskném tichu rozjímání
však náhle v srdci zazní hlas:
sv. Ludmilo, sv. Václave,
orodujte za nás.

Pokračování básničky

Ten, kdo nechce, nevidí
Boží lásku kolem sebe.
Ten, kdo nechce, neslyší,
nemá ve svém srdci nebe.

Ten, kdo se tu věřit brání,
nemá klid a bez ustání cosi kolem hledá.
Kdo v svém srdci nemá místo
pro lásku věrnou a čistou,
v světě pokoj nemá.

Mám Tě ráda a jak vidět,
není se tu za co stydět
a nic mi též nezabrání
věřit ve Tvé slitování.

Uctívat Tě v svatostánku,
k modlitbě pozvednout ruce
či jít jen tak mezi poli,
chválit Tě za vše v okolí, zpívat písně srdcem.

Děkuji Ti, Stvořiteli,
za vše krásné kolem sebe.
I kdyby svět zmizel celý,
snad postačí, že naději, lásku mám a víru v Tebe.

Již celá země z ranní mlhy vstává.
Je časné ráno nedělní.
Sváteční pocit v mysli přetrvává,
vždyť přijala jsem, Pane, Tvé pozvání.

Mám se dnes setkat s Tvým slovem,
jež pro mě solí je a chlebem života.
Tak na oplátku chci děkovat a prosit
a zpívat o tom, jak neskonalá je Tvá dobrota.

A tak teď volím jenom slovo prosté:
Odpusť mi, prosím, v čem jsem chybila.
V svátosti Těla stáváš se mým hostem,
v Tvém požehnání je má posila.

Když pak z chrámu odcházím
a jdu svým bližním vstříc,
jsem odhodlána k chvále Tvého jména
vykonat skutků snad tisíc.

Z celého srdce teď děkuji Ti, Pane,
za krásné setkání.
Na další se zas budu těšit,
až opět ránem nedělním se zvony rozezní.

Když nám zas letní čas nastává,
čas plodů zrajících, dětí jásajících,
ve všem tu, lásku Tvou,
Pane náš, poznávám.

Letní čas volnosti, smíchu a radosti
opět nám blíží se.
S úctou a pokorou ať lidské srdce se
k chvále Tvé povznese.

Pane náš, chválím Tě za rosu, za slunce,
za klid a pohodu letních dní,
za ranní svítání, červánky, stmívání,
za vláhu i za žár polední.

Za kvítky v lučinách, za růže v zahradách,
za tmavý lesa stín,
za krásu pramínků, pomněnek, kapradin
hlas k chvále naladím.

Když ptáci zpívají, ač noty neznají,
vzlétnou pod nebesa a ani netuší,
jak ten zpěv člověka
pohladí po duši.

Díky Ti, Pane náš, za to, že tolik dbáš
o ten náš svět dnešní -
v míru a bez válek ať až tam do dálek
Gloria naše zní.

Když na počátku léta
omamně lípy voní,
snad všechny zvony světa
jen k Boží slávě zvoní.

Všechno je pomíjivé
v tom čase jahod zrání.
Zvlášť, Pane, Tvoje slovo,
je hodno poznávání.

Všechno je pomíjivé,
kvete a zaniká,
když vítr pohrává si
s hladinou rybníka.

Ten obraz připomíná
chvíle, kdys, Ježíši, kráčel po jezeře
a učil apoštoly
lásce a důvěře.

Pokračování básničky

Láska je tu s námi,
buďme s ní.
Pán dlí mezi námi,
zpěv ať zní.

Mějme příklad Páně
na srdci i v mysli,
bychom s čistou duší
k jeho stolu vždy šli.

Odpusť, Pane, viny,
zahlaď nedostatky.
Co lze, napravíme,
vrátíme se zpátky.

S pokorou a úctou
máme přijmout Tebe,
kříž Tvůj posiluje,
vede nás do nebe.

Tam na severu Moravy,
kde hory s oblohou se snoubí,
svou historii vypráví tu každý háj i les
a svěží zeleň potůčky tu vroubí.

Snad každá hora v Beskydech
se kapličkami s nebem stýká,
jež svými kříži pokorně tu prosí
jak sepjaté dlaně kajícníka.

Kolik to světců v městečkách a po dědinách
tu odedávna oslavují lidská ústa?
Tak prosím, Pane, nedopusť, ať bez víry tu lidé žijí
a srdce jejich prázdná jsou a pustá.

Pokračování básničky

Láska brány otevírá
na zemi i do nebe.
Ten, kdo nic tu nepředstírá,
radostně žít dovede.

Kdo se denně k svému Pánu
s modlitbami ubírá,
ten si jistě nebes bránu
zlatým klíčkem otvírá.

Jen s důvěrou v Tebe, Pane,
těžkosti lze překonat,
ať už v duši zloba plane
či starosti kalí zrak.

Kéž Tvé dary, Duchu svatý,
slouží všem jen k radosti,
kéž je vždycky přijímáme
pokorně a s vroucností.

Darem víry, pravé lásky
i dětinné důvěry,
andělsky čistými svazky
spojme nebe se zemí.

Dar pokoje, bázně Boží,
dar moudrosti, poznání,
k dobrému ať nás jen vede,
zlou moc pekla zahání.

Velký dárce Božích darů
naplni nás každou ctností,
ať po žití plném lásky
sejdeme se na věčnosti.