Když na počátku léta
omamně lípy voní,
snad všechny zvony světa
jen k Boží slávě zvoní.

Všechno je pomíjivé
v tom čase jahod zrání.
Zvlášť, Pane, Tvoje slovo,
je hodno poznávání.

Všechno je pomíjivé,
kvete a zaniká,
když vítr pohrává si
s hladinou rybníka.

Ten obraz připomíná
chvíle, kdys, Ježíši, kráčel po jezeře
a učil apoštoly
lásce a důvěře.

A opět jiný obraz
se v mysli vynoří,
jak dávní věrozvěsti
tu k předkům hovoří.

Oni Tvé slovo věrně
k nám přinášeli všem,
nás, Moravany, k Tobě
přivedli svatým křtem.

A od těch dob teď celý
zástup světců tu je
a snad u Tvého trůnu
za nás oroduje.

Kéž v mé mysli Tvá slova
mou víru upevní,
kéž v srdcích i mých dětí
ta víra vždycky zní.

Kéž by vždy moje víra
jak vinná ratolest
vše dobré přinášela
a tišila bolest.

Tak rozněť v tom mém srdci
tu věčnou pochodeň,
ať jak soluňští bratři
poselství nesu všem.

A až má ústa zmlknou
na konci těchto dní,
kéž Tvé slovo provází mě
na cestě poslední.