Verše

Pozorovat hvězdy už mi nestačí
jsou všude kolem mě
a až mi nenápadně naznačí
že hluboká je noc
budu vědět, že slunce spí
nezní to zas tak dojemně
možná trochu, ale né moc

Před rozedněním mě znovu opustí
a já dostanu strach
jak to, že denní světlo dopustí
abych měl hvězdy rád?
snad vrátí se po setmění
rozzáří mapy hvězdných drah
a snad to bude napořád

Měsíc se snaží upoutat pozornost
na mě to neplatí
já nebudu mít nikdy dost
schovám se mu za Velký vůz
Mléčnou dráhu ve sklenici
neopatrně převrátí
a vylije ji na ubrus

Potřeboval bych se dostat trochu blíž
kéž by to nějak šlo
snad kdyby hvězdy byly níž
pokud možno až na dosah
kousek pro štěstí ulomit
kdyby mě štěstí nenašlo
zmizel bych jako hvězdný prach...

Miláčku, vím, co si myslíš,
že jsi pouze mojí plyšovou hračkou,
hračkou jenom na hraní, hračkou jenom na spaní,
miláčku, to není pravdou, co si myslíš,
jsi můj miláček, když se vztekáš,
ze všeho nejvíc se mi líbíš,
jsi mojí né hračkou ani strojem na hraní,
nejsi mou pračkou jenom na praní,
miluju tě, lásko, pro to naše ranní vstávání,
to naše krásné líbání,
rád jsem s tebou při svítání i stmívání,
miluju tě, lásko, to naše krásné líbání,
jsi mojí přítulnou kočičkou,
mou kočičkou, né hračičkou,
jsi mojí ženou, mým životem,
naší láskou, láskou velikou...

Den po dni mizí mi smutek z tváře
Vteřina vteřinu střídá
Život je trhacím kalendářem
Večeřím, vzápětí snídám
Nedávno stál jsem na startovní čáře
A už jsem na cestě k cíli
Jak pletený svetr se můj život páře
Chci žít věčně... na malou chvíli...

Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ten zmatek v nás
Byl to jenom nekonečný sen,
koloběh, krásná noc, smutný život,
nový den
Byl to jenom zrcadlový svět,
prázdná duše, konec filmu, zvuky slov
a zvuky vět
Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ta hořkost v nás...

... na prázdným nádraží ticho, až bolí uši... odjela nám láska... proč vzala kufry, kdo z nás tuší... smutný lampy svý hlavy v mlze kloní a světlo odráží koleje... jdu pustou ulicí a nic ve mně se neděje... jenom tma!

tma v ranci výčitek, slzí a trápení... nezbylo místo na lásku, to sladký mámení... pod košilí těžkej kámen leží... čas kolem běží a v dálce houká vlak...

špínu z bot smejvá déšť... pomalý kroky na chodník sázím, hrst hořkých vzpomínek přes rameno házím, trhám bludnej kruh... a dobře tak!
noc se vytrácí, jak zloděj snů... s pachutí černý kávy jen nerad vstávám do prázdnoty dalších dnů...

za prachy štěstí nekoupíš a štěstí prý není víc než láska... z lásky přátelství či nepřátelství se rodí... prázdnota... každej říká jenom to, co se mu hodí... snad do loterie sázka...

někdy šťastný číslo padne... naděje vadne, jak starej kaktus na zápraží...

zas slunce svítí a vlaky jedou... věřit nadějím se prý prodraží... prázdným, jak výplatní páska...

odjela nám láska...

z prázdnýho nádraží

Jak je krásné milování,
když jste byli dlouho sami,
to ani popsat nejde,
tak si užívejme.

Ani nevím, jak říci Ti mám
že co je v mém srdci
ráda Ti dám.
Myslím na Tebe
každý den
a děkuji za tento sen.
Není to jenom plané snění
já doufám, že se to jednou změní.
Děkuji za Tebe vesmíru
jsi člověk pro mě šitý na míru.
Často se dívám na Tvé fotografie
a přepadá mě z toho nostalgie.
Toužím po Tvém doteku
moc Ti to sluší v obleku.
A proto touto básní neohebnou
chci Ti říct, že budu Tvou princeznou.

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Jsi hebká jako poupě
rosou smáčené,
růže mezi plevelem
průměrnosti obklopené.

Světlé vlasy proud větru hladí,
tajemné oči do noci svítí,
v mém snu žhavost slzy chladí,
když mé rty tvůj polibek cítí.

Jsi mi tak blízká,
a přece tě neznám -
na chvíli s tebou prožitou však nezapomínám.

Každý den čekám,
až se střetnou naše pohledy
a vesmírem něhy budem plout
jak hvězdy na nebi.

Život opojně zavání touhou,
když jsi vedle mne
a srdce mé - buší den ode dne
stále víc jen pro tebe.

Život bez tebe je jako láska bez citu,
jako oheň bez dýmu
a já ve svém nitru nesu vinu,
že neumím ti to do očí říct.

Jen jednou jsem tě spatřil
a viděl tvou hebkost samu,
jen jednou - paks odešla
a já cítil se jak rytíř,
jenž navždy ztrácí svou bílou dámu.

Teď jak bludný rytíř ve dnech lůně,
klaním se a chci se ptát,
neboť při pohledu do tvých očí má duše stůně,
když přemýšlím,
zda dokázala bys mne -
jak já tebe milovat.

Až láska se tvou součástí stane,
nejkrásnější období ti nastane.