Verše

Po tvém odchodu se nebe navždy rozplakalo
Promočeným kapesníkem otírá si slzy
Nikdo nikdy nepochopí, proč se ti to stalo
Nikdo nikdy nepochopí, proč už takhle brzy

Každý dobrý přítel, kamarád a nebo známý
Cítí, že bez tebe bude mu kus duše scházet
Nelze zapomenout dny, kdy byla jsi tu s námi
Nečekaný knockout v lehké střední těžké váze

Byl vyhlášen státní smutek. Veřejnost je v šoku
Vlajky visí na půl žerdi. Je to tragédie
Bez výjimky každému se třpytí slza v oku
Naše drahá Naděje dnes zemřela... ať žije

V zástupu smutečních hostů při posledním rozloučení
Není nikdo, kdo by nebyl zahalený v černé
Děti prohlíží si parte místo svého vysvědčení
Nádherných smutečních kytic množství nepřeberné

Oko nezůstalo suché s dojemnou smuteční řečí
Srdcervoucí píseň v mollu doprovází kondolence
Naděje je pohřbena a truchlící u hrobu klečí
Beznadějně roní slzy na krásné smuteční věnce

Co teď s námi jenom bude? Vzpomínáme na tebe
Nezbývá nám nic než doufat, že se rány zahojí
Měla zemřít poslední. Šla příliš brzy do nebe
Bez tebe je s námi amen... Odpočívej v pokoji...

Postavím hráz a zbourám ji tím,
že si tě víc než kdy všímám,
někdy říkám ti víc, než jsem chtěla kdy říct,
a při tom tě víc než kdy vnímám.

Cítím blízkost tvou a né náhodou,
hned prostřu nám bílej stůl.
Cítím tíhu změn,
každou chvíli jsem
tou největší příčinou.

Pro mě jsi daleko víc, než se zdá,
jsi pro mě, lásko, víc, než vůbec můžu ti říct,
pro mě jsi daleko víc, než jsem já.
Bez tebe žádnej z mejch dnů vůbec nic neznamená.

Žije to v nás,
když ztrácíme význam,
ty obrazy málokdy stárnou.
Vím, že žije to v nás,
jako čarovná míza,
co ožívá, když slzy sbíráš.

Oznamuje se láskám našim
že o velkou změnu se snažím
pracuji na sobě dnem i nocí
snad mi to bude někdy ku pomoci
Stále mi na tobě záleží
a nic jiného už netěší
myšlenka se stále honí hlavou
procházet se s tebou pod oblohou
oblohou plnou zářících hvězd
jít ruku v ruce tou nejkrásnější z cest

Pozorovat hvězdy už mi nestačí
jsou všude kolem mě
a až mi nenápadně naznačí
že hluboká je noc
budu vědět, že slunce spí
nezní to zas tak dojemně
možná trochu, ale né moc

Před rozedněním mě znovu opustí
a já dostanu strach
jak to, že denní světlo dopustí
abych měl hvězdy rád?
snad vrátí se po setmění
rozzáří mapy hvězdných drah
a snad to bude napořád

Měsíc se snaží upoutat pozornost
na mě to neplatí
já nebudu mít nikdy dost
schovám se mu za Velký vůz
Mléčnou dráhu ve sklenici
neopatrně převrátí
a vylije ji na ubrus

Potřeboval bych se dostat trochu blíž
kéž by to nějak šlo
snad kdyby hvězdy byly níž
pokud možno až na dosah
kousek pro štěstí ulomit
kdyby mě štěstí nenašlo
zmizel bych jako hvězdný prach...

Miláčku, vím, co si myslíš,
že jsi pouze mojí plyšovou hračkou,
hračkou jenom na hraní, hračkou jenom na spaní,
miláčku, to není pravdou, co si myslíš,
jsi můj miláček, když se vztekáš,
ze všeho nejvíc se mi líbíš,
jsi mojí né hračkou ani strojem na hraní,
nejsi mou pračkou jenom na praní,
miluju tě, lásko, pro to naše ranní vstávání,
to naše krásné líbání,
rád jsem s tebou při svítání i stmívání,
miluju tě, lásko, to naše krásné líbání,
jsi mojí přítulnou kočičkou,
mou kočičkou, né hračičkou,
jsi mojí ženou, mým životem,
naší láskou, láskou velikou...

Den po dni mizí mi smutek z tváře
Vteřina vteřinu střídá
Život je trhacím kalendářem
Večeřím, vzápětí snídám
Nedávno stál jsem na startovní čáře
A už jsem na cestě k cíli
Jak pletený svetr se můj život páře
Chci žít věčně... na malou chvíli...

Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ten zmatek v nás
Byl to jenom nekonečný sen,
koloběh, krásná noc, smutný život,
nový den
Byl to jenom zrcadlový svět,
prázdná duše, konec filmu, zvuky slov
a zvuky vět
Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ta hořkost v nás...

... na prázdným nádraží ticho, až bolí uši... odjela nám láska... proč vzala kufry, kdo z nás tuší... smutný lampy svý hlavy v mlze kloní a světlo odráží koleje... jdu pustou ulicí a nic ve mně se neděje... jenom tma!

tma v ranci výčitek, slzí a trápení... nezbylo místo na lásku, to sladký mámení... pod košilí těžkej kámen leží... čas kolem běží a v dálce houká vlak...

špínu z bot smejvá déšť... pomalý kroky na chodník sázím, hrst hořkých vzpomínek přes rameno házím, trhám bludnej kruh... a dobře tak!
noc se vytrácí, jak zloděj snů... s pachutí černý kávy jen nerad vstávám do prázdnoty dalších dnů...

za prachy štěstí nekoupíš a štěstí prý není víc než láska... z lásky přátelství či nepřátelství se rodí... prázdnota... každej říká jenom to, co se mu hodí... snad do loterie sázka...

někdy šťastný číslo padne... naděje vadne, jak starej kaktus na zápraží...

zas slunce svítí a vlaky jedou... věřit nadějím se prý prodraží... prázdným, jak výplatní páska...

odjela nám láska...

z prázdnýho nádraží

Jak je krásné milování,
když jste byli dlouho sami,
to ani popsat nejde,
tak si užívejme.

Ani nevím, jak říci Ti mám
že co je v mém srdci
ráda Ti dám.
Myslím na Tebe
každý den
a děkuji za tento sen.
Není to jenom plané snění
já doufám, že se to jednou změní.
Děkuji za Tebe vesmíru
jsi člověk pro mě šitý na míru.
Často se dívám na Tvé fotografie
a přepadá mě z toho nostalgie.
Toužím po Tvém doteku
moc Ti to sluší v obleku.
A proto touto básní neohebnou
chci Ti říct, že budu Tvou princeznou.