Verše

Brečím, ani nevím proč,
tak už se, světe, netoč,
já se chci konečně zastavit
a ze spárů smutku vymanit.

Brečím, protože jsem ztratila
toho, s kterým jsem vždy žila,
odešel mi náhle za jinou,
moje oči už mu neprominou.

Já rozhodně nebrečím,
když zklamaná jsem kdečím,
ale můj bývalý
mě ranil, je to zoufalý.

Smutek mi z očí kouká,
opustila mě moje holka,
samota tak hrozně bodá,
kdo mi nápoj lásky prodá??

V krásném poblouznění
životem tancuji,
toho, co zrovna tu není,
totiž vášnivě miluji.

Jsou lidé, s nimiž zpívající déšť radosti si zpívá,
kteří všude kolem rozlévají vodičku žití studánek srdcí svých.
Jsou to nádherní lidé, již zjev hledají v TVOŘIVOSTI,
pro něž je snadné spatřiti krásu věcí „maličkých”.
A právě tito lidé ve mně, byť vzdáleni, vždy zanechají své stopy, část samých sebe,
a proto nechci byť jen pomyslet, že rozplynou se a změní tak vkrátce v tvářnost nebe.
Život je krátký a já toužím je znát, dokud žijí,
abych jim mohla říct, jak moc je miluji,
jak převelmi mé srdce usiluje vždy jim se otevřít
a v každé situaci v jejich tíživých dnech být!

I když jsem si slíbila,
že rozbrečet se nenechám,
samota mě polila,
pro kapesník spěchám.

Ve vlaku rozčilený pán hřímá:
„Co za drzost to ten průvodčí má,
jízdenku tady po mně chtít,
když měl jsem už hodinu doma být!”

Jak cenu Trabanta zdvojnásobíš?
Nádrž mu po okraj benzinem naplníš.
A když chceš cenu zvýšit třikrát?
Stačí dálniční známku na sklo přidat.

Život je dlouhý, ve vesmírném čase,
však jen zlomek pouhý.
Ve vesmírných dálkách nejsme vůbec nic,
v našich pozemských životech ale chceme stále víc.
Naše planeta, různé kultury, různé státy,
někde prázdný stůl, někde podnos zlatý.
Ale i v jednom státě, městě, vesnici,
někde bujarý smích, někde slzy na líci.
Je to zkrátka takhle dané,
jsme různí, přesto všichni jsme pozemšťané.

Já ale nechci zas tak mnoho,
chci dosáhnout jen toho,
aby už jsem nebyl sám,
všechno pro to udělám,
všechnu sílu do toho dám.
Já nechci toho mnoho, tolik,
vždyť ještě mně zbývá roků, no schválně, kolik?

Pokračování básničky