Verše

Hody, hody,
trochu vody
jen mi prosím dejte,
hlavně mě nepolejte.

Hody, hody doprovody,
já jsem malý zajíček,
zapomeňte na neshody,
nesu košík vajíček.

Kolik je na nebi hvězd?
Jak může květina kvést?
Kdo smysl životu dal?
Přemýšlím a budu dál.

Již 22 let žiji s očima beze svitu
a je to pro mne výhra, spíše nežli zvyk.
Zčásti je má slepota vchodem do úkrytu,
a proto vidím vnitřním zrakem
a to není trik.

Ve svých mnohých snech však jako bych viděla tento svět,
a vím, že nejsou to jen nedosvitky, či nedosvitné zdání.
Pro živé barvy, jež vidím, není možné vypovědět,
jak reálným způsobem mně splnilo se přání.
Jednou jsem měla třikrát tentýž sen,
v němž viděla jsem dětské duše mnohých teď už dospělých, známých i nepoznaných,
a oni vězeli v nemocnici pro srdce zraněná.
V tom snu mi Bůh ukázal jejich beznaděj ve dnech úzkostných,
a já hned cítila, k čemu jsem pověřená.
Za dva dny jsem šla do křesťanského sboru,
kde jedna Boží služebnice, byť neznala můj sen,
řekla mi, že zahradou mnohým je mé srdce,
a že dlaněmi srdce určena k sobě mnohé přivinout jsem.
A to je víc než jen nedosvitné zdání! Toť Naděje vítězná!
Proto v Boží řeč věřit chci bez ustání!

Tohle se nedělá,
proč mi jen zmizela?
Srdce nemám z kamene,
na tisíc kusů je zlomené.

Pokakám se strachy,
že koledovat neumím,
tak navalte prachy,
ať tak smutně nečumím.

Hovno leží na ulici
*Petra* si ho dá na lžíci.
Říká: „To hovno je mňam mňam,
ke svačině si ho dám.”

S láskou mě svět baví,
je to zázrak pravý,
nikdy jsem necítila,
že bych tolik žila.

Značku neviděl,
od hlídky uslyšel:
„Schopností číst, pane, disponujete?”
- „Ale jistě, co přečíst potřebujete?”

Krásné je souznění duší
a jak člověku sluší,
láska kouzelnou moc má,
živou vodou polévá.