Verše

S láskou je svět krásnější,
prožívám dny nejlepší,
stále mě něčím překvapuje,
nádherné city mi opětuje,
nemůžu šťastnější být,
nemusím už jen snít.

Aneta jde ze školy,
cestou potká dva voly,
rychle zdrhá, prchá,
aby už byla doma.

Od rána do večera
přemýšlím o tom, jaké to je,
když jeden druhého miluje
a konce to nemá.

Jdu dlouhou loukou, nade mnou svítí slunko zlaté,
jdu hezkou přírodou, kde roste kvítí,
přírodou, kterou ještě nezničili páni demokraté.
Ale to už je jen píď země České,
kdysi opravdu tolik hezké.
Jenže čas pokročil o mnoho roků,
už není čistý vzduch, není čistých řek a potoků.

Vnímám okolí lesů, strání, luk a polí,
jak příroda v nové době zchátrala, z toho srdce i duše bolí.
Lesíky, louky, pole i rybník malý,
jak hezká byla příroda, takovou bychom si přáli.
Rybník, tam snad ještě kapři jsou, líni, i štika ostrá,
byl to v listopadu 89 samet, ale vzali to hodně zostra,
že na jejich počínání jsou slabá, i slova sprostá.
My lidé jsme nazýváni jako savci,
hodně z nás se ale chová hůř než dravci.
Příroda, ta by to mohla dobře znát,
ta by mohla opravdu žalovat.
Příroda, ta by mohla vyprávět,
a byl by to ponurý český svět.

Pokračování básničky

Jako kapka v moři,
mé srdce láskou hoří.
Tvůj úsměv jen září,
když můj vykouzlit se nedaří.
Miluji tě je slovo hříchů,
ale sám v sobě máš mou víru.
Jsem jako anděl, co tvůj sen obletěl,
jsem ďábel, co na tebe s láskou pohleděl.
Jako včela květinu opyluje,
má ruka tvou tvář do písku maluje.

Nejrychlejší auto na dálnici?
Avie - vždy je v kolony špici!

Dovedu si představit bytost čistou a tvořivou,
jež, vynalézavá, bude chtít dopátrat se v nepřístupná zákoutí lidské duše...

Já věřím pevně, s niterným přesvědčením nadměrné jistoty,
že by i nepřístupnost sama té bytosti v mžiku s úctou ustoupila.

Hrdinskými činy by ta bytost žila,
byla by zrcadlem, v němž by nezjištné Lásky skryta byla síla.

Vzpomínám na staré časy,
kdy ještě byly slyšet spokojené hlasy.
Odejdu, kde ještě není zničená, do přírody,
a kde je ještě i čisté vody.
Tam najdu čistou studánku,
z ní naberu vody do džbánku,
v tašce přes rameno mám zbytek chleba bochánku,
život je zábavný, i bez bujarých dýchánků.

A když slunce zapadá,
vážná myšlenka mě napadá.
Jak naši nedávní předci žili,
o čempak asi snili?
Úspěšný den u studánky oslavím,
když noční sen si připravím.
Ale vlastně nebude to přímo sen,
spíše o několik desítek let, se vrátím jen.

Pokračování básničky

Mít rád a milovat jsou ta slova,
co chci slyšet zas a znova
od svého vytouženého prince,
bude mě hladit lehoulince
a líbat mě směle
po celém těle.

Přemýšlím nad kdečím,
když tak sama brečím,
ale hlavně nad ním,
i když tím čas marním...