Verše

Já rozhodně nebrečím,
když zklamaná jsem kdečím,
ale můj bývalý
mě ranil, je to zoufalý.

Smutek mi z očí kouká,
opustila mě moje holka,
samota tak hrozně bodá,
kdo mi nápoj lásky prodá??

V krásném poblouznění
životem tancuji,
toho, co zrovna tu není,
totiž vášnivě miluji.

Jsou lidé, s nimiž zpívající déšť radosti si zpívá,
kteří všude kolem rozlévají vodičku žití studánek srdcí svých.
Jsou to nádherní lidé, již zjev hledají v TVOŘIVOSTI,
pro něž je snadné spatřiti krásu věcí „maličkých”.
A právě tito lidé ve mně, byť vzdáleni, vždy zanechají své stopy, část samých sebe,
a proto nechci byť jen pomyslet, že rozplynou se a změní tak vkrátce v tvářnost nebe.
Život je krátký a já toužím je znát, dokud žijí,
abych jim mohla říct, jak moc je miluji,
jak převelmi mé srdce usiluje vždy jim se otevřít
a v každé situaci v jejich tíživých dnech být!

I když jsem si slíbila,
že rozbrečet se nenechám,
samota mě polila,
pro kapesník spěchám.

Ve vlaku rozčilený pán hřímá:
„Co za drzost to ten průvodčí má,
jízdenku tady po mně chtít,
když měl jsem už hodinu doma být!”

Jak cenu Trabanta zdvojnásobíš?
Nádrž mu po okraj benzinem naplníš.
A když chceš cenu zvýšit třikrát?
Stačí dálniční známku na sklo přidat.

Život je dlouhý, ve vesmírném čase,
však jen zlomek pouhý.
Ve vesmírných dálkách nejsme vůbec nic,
v našich pozemských životech ale chceme stále víc.
Naše planeta, různé kultury, různé státy,
někde prázdný stůl, někde podnos zlatý.
Ale i v jednom státě, městě, vesnici,
někde bujarý smích, někde slzy na líci.
Je to zkrátka takhle dané,
jsme různí, přesto všichni jsme pozemšťané.

Já ale nechci zas tak mnoho,
chci dosáhnout jen toho,
aby už jsem nebyl sám,
všechno pro to udělám,
všechnu sílu do toho dám.
Já nechci toho mnoho, tolik,
vždyť ještě mně zbývá roků, no schválně, kolik?

Pokračování básničky

Je nádherné někoho mít,
pro koho má smysl žít,
teď lásku poznávám
a všechno dostávám,
o čem jsem kdy snila,
nikdy jsem nebyla
tak moc šťastná,
láska je krásná!

Láska bolí, v srdci ji nosíš,
vzpomínku nádhernou stále jen sníš,
přichází s ozvěnou, ta slova slyšíš,
tiše šeptá, svou modlitbou prosíš.

Srdce bolí, to oči pláčou,
slzy na řasách, jako démant se lesknou,
paprskem slunečním, doteky už nehřejou,
smutek zůstal, ten přichází se samotou.

Duše bolí, už nemá svoji zář,
Slunce zapadlo, to odešla tvář,
ztratila se za obzor a máš jen snář,
touhu, co prosí, poklekáš před oltář.

Lásko, jenž jsi v srdcích,
ctíme tě v polibcích,
tak jako ty, ve svých dotecích,
dáváš touhu do srdcí hořících.

Pokračování básničky