Láska bolí, v srdci ji nosíš,
vzpomínku nádhernou stále jen sníš,
přichází s ozvěnou, ta slova slyšíš,
tiše šeptá, svou modlitbou prosíš.

Srdce bolí, to oči pláčou,
slzy na řasách, jako démant se lesknou,
paprskem slunečním, doteky už nehřejou,
smutek zůstal, ten přichází se samotou.

Duše bolí, už nemá svoji zář,
Slunce zapadlo, to odešla tvář,
ztratila se za obzor a máš jen snář,
touhu, co prosí, poklekáš před oltář.

Lásko, jenž jsi v srdcích,
ctíme tě v polibcích,
tak jako ty, ve svých dotecích,
dáváš touhu do srdcí hořících.

Lásko, jen ty vášeň probouzíš,
chuť žít, to úsměv v sobě nosíš,
hřeješ a krásou květů nás napájíš,
medově sladkých a naši mysl opíjíš.

Lásko, to jen ty srdce spájíš,
křehkou duši city hladíš,
něhu v lidech probouzíš,
sny na vždy splníš.

Lásko, tvé jméno, navždy zní,
štěstím i smutkem, tou chvílí poslední,
jsi vším a ničím, to každý se jen sklání,
před tebou a prosí o požehnání,
chce tě zažít, nosit tvé znamení.

Ta slova zní, jsou jen modlitbou,
samotou se rozléhají, jak je prázdnou,
hlavu v pokoře máš jen skloněnou,
láska bolí, zná cenu svou.