Verše

Koleda, koleda,
zajíček nezbeda
pomlázku zlomil,
letos dochodil.

Usínají ptáčkové, končí den,
roztomilou kočičku čeká sen,
o čem se jí asi bude zdát?
O kocourkovi, co má ji rád.

Jednou jsem vám vytáh z vody tonoucího emíra,
všichni kolem mysleli si, že ten emír umírá,
přehnul jsem ho přes koleno, voda z něho tekla ven,
za to mi pak emír slíbil jednu z jeho mnoha žen.

Půjdem spolu do harému, kde prý jich má padesát,
při pohledu na ně může moje srdce zaplesat,
mám si vybrat podle vkusu, jež by se mi líbila,
valím oči, ten emír snad dělá ze mne deb...

Vypadaly všechny stejně, jak plechovky okurek,
jak mám volit, když jsou všechny zahalené do burek,
v tom harému připadám si jako velbloud na poušti,
vybírati mám prý HMATEM, to prý se tu připouští!

Jde princ tmou,
draka za sebou,
však on se neotočí,
ani když po něm skočí,
spatřil svou vysněnou.

Hody, hody, tak nás tu máte,
tak šup, šup, ať už naléváte,
máme jazyk na vestě,
jsme žízniví po cestě.

Kam ptáčkové se poděli,
proč sluníčko tu není?
Spinkáš ve své posteli
a čeká tě sladké snění.

Láska je vše, co mám,
já si nic nežádám,
jen upřímně doufám
a snít si troufám,
že navždy vydrží nám.

Před odjezdem na dovolenou
slyší muž ženu zkroušenou:
„Vždyť nemám nic nového na sebe!”
- „Víš co, tu můj nový batoh je...”

Hody, hody, tak jsme tady,
navalte oblek od Prady,
anebo jenom panáka,
ať se každý zhuláká.

Ztratil jsem k jejímu srdci klíč,
otočil se a náhle byla pryč,
marně hledám, kam zmizela,
stéblo naděje mi ponechat nechtěla.