Verše

Má drahá Kristýno
půjdeme na víno.
Vinárna bohužel
má dneska zavříno.

Nevadí Kristýno,
doma mám též víno.
Tam spolu půjdeme
má milá Kristýno!

Nepůjdu můj milý
za tebou na chvíli
my bychom sotva se
při víně modlili!

Pokračování básničky

bez lásky se vdala z musu
ženich nebyl podle vkusu
tikaly jí hodiny
k založení rodiny

dostala dům, auto, všecko
záhy měla druhé děcko
dvě babičky pomáhaly
na hlídání děti braly

s mužem by se žíti dalo
kdyby se však o to stálo
a kdyby muž nebyl slon
myslel, že tu vládne on

vzdělání i práci měli
volno každičkou neděli
nepili a nekouřili
peníze si ušetřili

Pokračování básničky

Nastává čas samoty a ticha.
Výčitka připlula jedna po druhé.
Co mi zas chystáš, ty krutý osude?
Přístav svůj já přeci dobře znám...
tak proč se na tu krutou cestu zase vydávám?
Už na pokraji cesty ztratila jsem moc
a přepadla mě paní lhostejnost.
Po zbytek cesty mi ulehčila krmit moje žíly
a prioritou se stal satan bílý.
Já šla dál... bez jediného zastavení.
Jen pro vlastní pobavení.
Teď už to není legrace a hra.
Můj život zahalila tma.

nároční jsou lidé mnozí
chovají se jako bozi
bez pokory bez rozumu
nároků však mají sumu

člověk slepě světem kluše
by měl všechno pro klid duše
kdyby chvíli stranou stál
stačí aby rozum bral

kdyby lidem hloupým třeba
chybělo tu jen kus chleba
stačil by jim k radosti
nebyl by sklon ke zlosti

jen bloud se naivně diví
že svět není spravedlivý
není vždycky všechno fér
rovnováhu ber kde ber

rozumné i prázdné hlavy
léta zchladí život znaví
až poznají svoje chyby
marné je pak říkat kdyby

Byla jedna baba,
měla muže sraba,
nezměrno jejího splínu,
když bál se i vlastního stínu,
byla jedna baba.

jde princ lesem loukou
hlavu sobě hrdě nese
hrdě sobě vykračuje
hrudník jemu pýchou dme se

kroky jeho vedou k tůni
houštím obory
když tu málem šlápl, ouha
na hřbet potvory

zelená a slizká žába
dřepí vprostřed pěšiny
na prince dvě oči poulí
nafukuje bubliny

uhni mrcho
zabodne v ni očí hroty
nebo poznáš jak je tvrdá
špička mojí boty/

Pokračování básničky

Srdci nejde poroučet,
to by nebyl skutečný svět,
za ním prostě musíš jít,
protože to znamená žít.

Žila jednou jedna „Svatá”,
milovala - sedmičku.
Vždyť se to tak krásně pojí,
svatá-sedmá, to se hodí.
Tři sedmičky chlapci na líčku,
dvě manželovy támhle v pelíšku.

Všude jenom číslo sedm,
nic jiného kolem sebe nevidí.
Nic nám „Svatá” lidí nedbá,
ona a posedlost? - Nemá.
To jí všichni jenom závidí.
A že si někdo ťuká na čelo?
Nic - ještě aby ji to bolelo.

Však jednou takhle brzy zrána,
konec, jehož by se nenadála.
Zálibný navyklý do zrcadla pohled,
pěstěná ofinka odhrnuta hned.
Však co tohle jéminánku má být?
Na čele skví se přímo slavnostně,
ne možná není, snad lest,
s tím přece nemožné žít,
obrovské číslo šest.

Třeba ji někdy, děti, potkáte,
jezdí po vlasti, prý bláznivá,
vzhledem však princezna,
princezna číslo šest.

Idea vlastní svobody,
nechutně tvarována formou doby.
Despotická diktatura vnucující hodnoty, nemilosrdná, zlá,
tváříc se nevinně zakryta za přeludem svého vlastního já.

Lidé bez tváře ve sladkém opojení tohoto jedu
kráčící s davem, ignorující tu bědu.
Každý zaměřen jen sám na sebe v domnění, že on je originality tvůrce,
přehlíží, že je jen marionetou v loutkářově ruce.

Stali se otroky systému, na povel se musí smát.
Snad kdys měli své sny a názory, však rychle se jich museli vzdát.
Museli na ně zapomenout, i na hrdost svojí,
jejich cestu určili ti, kdo nad nimi, jak nad stádem ovcí stojí.
Před sebou je ženou, jen dopředu a dál,
žijeme v tak odporné době, že to jen slepí nevidí
a každý blázen by se smál.

Při uvědomění stavu světa se ve mně mísí smutek a zlost.
Nezbývá mi než konstatovat, už mám toho dost!!

stěžuje si paní Gusta
polévka je příliš hustá
to není nic pro má ústa
nechutná mi ta langusta
ta langusta je moc tlustá
a je na ní tlustá krusta
v Maďarsku je velká pusta
na ulici stojí busta
by nebyla příliš pustá
ta busta je pana Justa
a ten pan Just je pošusta
u busty strom nevyrůstá
s ostatními stromy srůstá
a trávou to tu zarůstá