Verše

Láska pro mě byla jen stín,
ale něco se změnilo - teď už vím,
že milovat je něco neskutečného,
a užívám si života báječného.

Napsat báseň, to je věda.
Hlava bolí, to se nedá.
Vida, veršík máme,
tak si zazpíváme.
Zazpíváme si svou píseň,
úkol máme jedna báseň.

Přeji si přijít k Tobě, políbit Tě
a nestarat se o to, co říkají ostatní...

Přeji si vzít Tě za ruku a
projít kolem těch, kteří nám to nepřejí...

Proč se musíme pořád starat o to,
co lidé říkají?

Proč se musíme pořád ohlížet zpět?
Proč je důležité, kolik komu je let...?

Na věku přece nezáleží, když k sobě
něco dva lidé cítí...

Kéž by jsem Tě mohla držet v náruči
a už nikdy nepustit.

Kéž by neexistovaly předsudky
a lidé, co se mají rádi,
mohli být stále spolu...

Ale, když jsem s Tebou,
je to, jako kdyby se čas zastavil,
pokaždé Tvá přítomnost
utiší ty závistivé pohledy...

Je mi jedno, kolik Ti je let
nebo co si lidé říkají.

Já chci být s Tebou
a na tom se nic nezmění...

Její úsměv mi uvízl v paměti
a neměl jsem vůbec ponětí,
že mi uvízla také v srdci,
teď ale vím - jinou nechci...

Lásko, kam to jdeš?
Mě tam nenajdeš...
Ale to tě vůbec netrápí, že?
Přerostly nám přes hlavu potíže.

Lásku nesnášel,
dokud ji nenašel.
Teď ji miluje
a už se schyluje
k dalšímu kroku,
radosti
a věrnosti
na zbytek roků.

Našel sis mě
a já si našla tebe,
je nám nádherně,
svět se změnil v nebe.

Šťastný je ten, kdo má rád
a svou lásku má komu dát.
Šťastný je ten, kdo miluje
a někdo mu lásku opětuje.

Svět, který jsem si vysnila,
jednou ranou jsem zničila.
Nemám už pro koho žít,
nezbývá než smutně snít.

Pro koho na světě jsem?
Kdo je krásný jako sen?
Koho celým srdcem miluji?
Teď už o tom nepochybuji...