Verše

Jednou v životě jsem miloval
opravdu plnými doušky,
proč jsem si trochu neschoval
na ty proklaté zkoušky...

Ty doteky mě spalují,
já toho kluka miluji,
čekám, co zas vymyslí,
abychom lásku rozčísli...

V mém nitru to bouří,
moje duše hoří...
láska ke mně zavítala
a vědět mi o sobě dala.

Láska, která nežárlí,
utopii zrcadlí,
žárlivost je koření,
bez něhož lásky není.

Moje srdce je jí plné,
láska se do něj hrne
rychlostí řeky rozbouřené,
prožívám chvíle vysněné.

bývají nálady delší než věčné
duše se zmáčí
pak ve vánku osychá
lascivně hladí to dívání do ticha
pravda spí ve lži a kolmá je k tečně

zčernalá kronika na černém pozadí
na šňůře vyprané špinavé splíny
přejdeme k tortuře

klid v soudní síni!
proniká bolest

tak na to se posadím

pohřbívat do hlíny ego se nesmí
čeho se bojí strach víc než sám sebe?
není to nakonec prachsprostá show?

kdo za tím stojí?

snad Bůh?

nebo vesmír?

tak jako všichni i on býval rebel

tak jako všichni

i pocity lžou

Hoď do ringu bílej ručník
Už mě zase chytá žlučník

Vlakem do stanice Touha
je to vteřina pouhá,
ale k Lásce, která následuje,
ještě dlouhá cesta to je.

Venku je asi
nejhezčí počasí
z celého roku,
zvuk mých kroků
tak míří tam
a nejdu sám...

Chtěl studovat stůj co stůj
V JZD teď kydá hnůj