Verše

Jak to, že v nekonečném davu lidí
Jak to, že musím potkat zrovna tebe
No nazdar... koho to oči mé vidí
Byl bych ti býval snesl modré z nebe
I tak dost těžko své myšlenky třídím
Uvězněn láskou, živ vodou a chlebem
Než abych trpěl, jen z cesty se klidím
Míjíme se... a nic víc nedovedem...

Věděl jsem, že stejná není
jak ostatní ženy,
pro mé srdce byla potěšení,
škoda, že zdvihla ceny.

Byl jednou jeden věčný snílek,
co jen pro lásku žil,
létal z květu na květ jak motýlek
a sladký nektar pil.

Pozitivní energie
kolem něj se hromadí,
cítím, že to žije,
vždy mě dobře naladí.

Světem léta kroužil
a po lásce toužil,
však byl to ryzí amatér
a samota jeho alma mater.

Co by se asi tak stalo
kdyby se na chvíli zastavil čas?
Změnilo by se tím něco?
Nebo by se nestalo vůbec nic?
Kdyby se vraždilo, kradlo a lhalo
Kdybychom morálce zlomili vaz
Zničit se dá přeci kdeco
Dokázali bychom zničit svět víc?
Copak je zničený málo?
Musí dál postupně ubývat krás?
Děláme to jenom z hecu?
A mohl by být rub zároveň líc?
Že by se mi vše jen zdálo?
Že by náš svět neměl jediný kaz?
Proč je kolem tolik keců?
Měl by snad někdo z vás k tomu co říct?

Svíjí se v bolestech
Slzy si setře
Vyšňupal pytlíček
Mletého pepře

Nevydrží spolu v kleci
pusť je, ať jsou volní, ptáci
se svobodou v srdcích letí
v dálce tečky a dál se ztrácí
volný pták je šťastný přeci
přece trochu dospěláci
přece trochu ještě děti
ztrácejí svou lásku v mracích

Je naprosto evidentní
Že ten kluk je čtyřprocentní
Ve vlasech růžová spona
Je to dvojník Eltona Johna

poslední leč lovné zvěře
osudová chyba lovce
rozstřílel za hustým keřem
místo srnky bezdomovce
měl rád guláš ze zvěřiny
toužil stát se králem honu
poldové ho do vteřiny
v poutech vlečou do antonu