Verše

Noc maluje příběhy svou černou tuší,
o kterých příliš se mluvit nesluší...

Prázdnotu v srdci mám,
nic s tím už teď neudělám.
Byla tam jen ona,
byť chvíli,
já bych to chtěl zažít znova,
dny se mi změnily.
Ve snech, v myšlenkách i v srdci
byla jsi jen ty přeci,
tak proč muselo se to stát,
proč musel jsem se tě vzdát.
Tolik proč v hlavě mám,
jsou to jen otazníky, nic s tím neudělám.
Rozhodla se sama a já ji nemůžu nutit,
rozhodla se sama, ale já ji nechci ztratit!
Byla vedle mě jen chvíli,
a změnila můj názor na život
a dodala mi síly.
Teď? Teď už jsem sám,
láska zmizela a v srdci umírám.

Noc je čarokrásná sestra dne,
ten nejkrásnější čas to je,
buď se někde na diskotéce tancuje,
nebo s mým miláčkem doma miluje.

Dobrý den celý den,
přichází k vám komínem
na mour, saze specialista,
spokojenost, ta je jistá.

Viděl její smutnou tvář,
kterou smýval jí pláč,
viděl její oči uplakané,
její vlasy krásně rozcuchané,
viděl její třesoucí se ruce,
cítil, jak moc ji bolí srdce.
Nevěděl, že takhle bolí láska,
netušil, že tohle je ta kráska,
ta, kterou opustil a kterou miloval,
díval se na ni a litoval.
Chytil ji za ruku a prosil, aby mu odpustila,
ona vstala a navždy ho opustila...

Noc a den,
chci tebe jen,
den a noc,
miluju tě moc.

Láska, to je krásné slovo,
na světě je jí mnoho.
Všude, kam se podíváš,
zamilované lidi máš.

Přátelství a láska vždycky někdy zmizí,
i po tom všem, co jsme si prožili,
„dnes jsme si cizí”!

Déšť padá na tvou tvář,
oheň v očích máš,
jsi moje čarokráska
a v mém srdci je láska.

Heč, na Karlštejně jsem byla.
Ale nejkrásnější kapli jsem stejně neviděla,
protože jsem se u konce málem poblila.
Než jsem si to uvědomila,
tak jsem vzápětí omdlela.