Verše

Víš, co je štěstí?
Je to dům, auto a chata?
Ne, štěstí je dětství,
když máma je i táta.

Víš, co je štěstí?
Když máš peněz jako smetí?
Ne, štěstí je rodina,
jsou to rozesmáté tváře dětí.

Víš, co je štěstí?
Když slibuje ti někdo modré z nebe?
Ne, štěstí je,
když máš hodně lidí kolem sebe.

Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš,
když někomu radost uděláš.
Když o někoho opřít se můžeš,
ochotně každému pomůžeš.

Když někdo rád vzpomene si na tebe,
když nechceš všechno jenom pro sebe.
Když vážíš si toho, co máš,
když lepšího už nic nehledáš.

Když vůbec nevíš, co je závist,
když nemáš v srdci svém nenávist.
Když i přes slzy dokážeš se smát,
když tě má někdo doopravdy rád.

Když umíš odpouštět a taky snít,
štěstí je to, co každý člověk chtěl by mít.

Ne však každý o štěstí má stejnou představu.
Někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu.
Někdo zas touží po tom, co zrovna druhý má,
proto mnoho lidí štěstí vůbec nepozná.

Dvě bytosti,
věčný boj,
k šílenství krok,
strach a vzdor.

Kašpárek králi
písničku hrál.
Šavličku tasil,
pak ho proklál.

Loutkové divadlo
dětských snů.
Tuctový přízrak
vraždících psů.

Šílený stín,
kamenná pěst,
lovící smečka,
ledový běs.

Studená čepel,
ohnivá krev.
Maličká dírka,
krvavý mech.

Bolavé srdce,
líbezný zpěv.
Dřevěný kůl,
bezmocný hněv.

Je plačtivý a smutný den,
já milovat bych se chtěla s tebou jen,
sním o tom, jak díváme se do údolí spolu,
kde náš osud a budoucnost vytváří se.
Není zlá a je i hezká,
je však reálná.
Most z lásky vytvořili jsme spolu,
však nedívej se z něj dolů,
tam bolest a žal by čekal nás
a plamen naší lásky by rázem zhas.
Já miluji tě víc než kdokoli jiný,
však na duši své mám i černé stíny,
tak je rozežeň a buď jen můj...

Víra je jak plod stromů, květ, víra tebe.
Víra je víc než obloha, hladké nebe.
Dozrává jak malý květ hladkého stromu,
je starší než milion domů.
Do času, kde začala, nevkročí noha,
jo, někdy je lepší věřit v boha.

Ledy se rozpustí, mraky se rozplynou,
bolest tě opustí, však vzpomínky zůstanou.
Jen láska ti zůstane a štěstí k tomu
a ty si mě odvedeš s sebou, domů.
Slunce ti zazáří nad hlavou vysoko,
všechno se podaří za cenu času,
poslouchej srdce své, láska ti pomůže,
a naslouchej jen mému hlasu.

Chci Tě mít a toužím...
Tak jak člověk od věků
chtěl mít poklad Aztéků,
tak jak v ruce jenom „král”
mohl držet zlatý grál,
jak se nikdy nenašla
Atlantida ta zašlá
v oceánu na dně,
hledají ji marně.
Tak já toužím také stále
po tvém boku býti dále,
snad se mi to vyplní,
moje přání všedních dní,
které já chci trávit s tebou
a hladit tě mojí něhou.

Byly doby,
kdy jsem tě měl plný zuby.
Nechápal jsem, proč se mnou chceš žít,
když jsi schopná s jiným klukem ven jít.
Mám to furt před očima,
lidi říkali, že jsi jiná.
Doufal jsem, že s tebou budu
delší dobu než jeden rok.
Když se na to podívám zpátky,
byl jsem velkej cvok.
Možná nám to lidi nepřáli,
nebo to, že se milujem, jsme jen hráli...

Nejlepší kamarádka
ti ve všem pomůže,
můžeš jí říct vše,
zastane se tě
v každé zlé chvíli.
Stále je s ní zábava,
radost kolem rozdává,
náladu zlepšuje...
Lepší kamarádku mít nemůžeš.

Co je to: Je to zelené a vráží to do zdi.
No přece Esmeralda - to zná každý.

Škola, to je otročina,
nikoho to nebaví,
tak tu školu vypněte,
ať máme víc času na hraní.